Přepjatá psychologie sebevraha Ptáčka

Ten případ, kdy se muž, psycholog, čtyřicátník, zabije, mě zaujal natolik, že jsem si ho (s pronikavostí sobě vlastní) nakoukal a rozhodl se, že je tak typický, že stojí za koment. Nevím nic o osobě pana Ptáčka, chci se tomu pietně vyhnout, ale jeho veřejná persona, to, jak působil navenek, byla tak naddimenzovaná, že ji popsat chci. Chápu, že nadchla mnoho amatérských psycholožek, labilních neurotiček atd., ale právě její přepjatost je dosti charakteristická: Psycholog je povětšinou ten, kdo pomáhá druhým, jelikož neumí pomoct sám sobě.

Přitom bych řekl, že jako terapeut příp. znalec mohl být zdatný. V přímém kontaktu s klienty (nakonec to je přece práce psychologa!), ať už šlo o děti a jejich terapii, o rozvody nebo posudky, které dělal na různé zločince. Všude tam, zdá se mi, mohl uplatnit své přednosti: empatičnost, jistou melancholii, která se dokáže vcítit, nesoudit, spravedlivě popsat problém, využít vzdělání. Pakliže poznáte x-lidí, děláte jim vrbu, dostanete se do stavu, kdy to chcete zobecnit: Proto ta touha dávat dobré rady, stát se až jistým spasitelem.

Dosud se to dá chápat - jenže se k tomu druží nějaké osobnostní rysy, které to akcelerují. Viditelná snaha uspět, být dokonalý, fyzicky, duševně, což je v tomto pojetí až robotické. V oboru lékařské psychologie (další hraniční obor) musíte sázet na vědu, výzkum, chrlit čísla z rukávu, různé statistiky, které v důsledku matou. Dnešní věda stojí na indexu citovanosti, ale jak validní je obsah, nikdo neřeší. Stále větší tlak, abych se udržel na špici oboru, vede k odosobnění - k vytváření obrazu, který s živou bytostí nemá nic společného.

Ten spasitelský komplex graduje, zbývá už jen veřejná role, to vnitřní se kamsi vytrácí. Když ztrácíte autenticitu, začnete přehrávat. Stanete se kulturistou a kazatelem v jednom. Psycholog, co sklízí obdiv, zná lék pro celou společnost. Aplikuje své poznatky na všechny, všichni bychom měli spát, posilovat, žrát zeleninu, pěstovat vztahy; říká tomu Svatá čtveřice duševního zdraví. Jak je to medicínské, je to až pitomé. Když se z toho stane dogma, je těžké to naplnit, žít podle toho, abyste neztratili úplně normální instinkty.

Vůbec to celé připomíná spíš ezoteriku: všechny ty skvělé recepty, co vedou k fanatismu. Vlídná tvář navenek, úzkost dovnitř. Čím větší nejistota, tím větší drama. Hlavně nebít děti, nikdy, je rada pro rodiče, co zažili už všechno, i to, že se dítě připletlo. Nepít alkohol, nikdy, je další rada nad zlato, pro dnešní neurotiky. Žijeme v hysterické době, jelikož na nás klade takové nároky. Chce po nás, abychom byli dokonalí - měli bychom uvědoměle jíst, posilovat, milovat vztahy, jenže i to je v přepjatosti nepřirozené, nezdravé, až neživotné.

Myslím si, že namísto sebevraždy je přece jen lepší se občas i válet, občas si udělat stejka, propít někdy třeba i celou noc a vztahy nechat, ať se klidně utvářejí, pokud se jim chce...

Ukázka z knihy Deník spisovatele