Městské individuum v Dolní Lhotě

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Když se Karel ráno probudil, byla už neděle, dopoledne, slunce jasně svítilo na nebi a hřálo ho přímo do víček, tak nepříjemně pichlavě. Pak, když se rozhlédl, viděl, že neleží v posteli, ale na slámě, a že ho píchají stonky slámy, na které usnul, a že kdyby se při spánku překulil, spadl by rovnou otvorem stodoly na vidle na valníku stojícím dole, asi tři metry pod ním, mezi kvokajícím slepicemi. 

"Karle," ozvalo se, "kde je to individuum?"

Měl zvláštní pocit, že visí nad jámou lvové. Pomalu a nejasně si začal vzpomínat, co se mu včera všechno stalo. Začalo to tím, že po ránu jeli s tchánem na trávu. Za vesnicí měl tchán velkou zarostlou louku a každé ráno kousek odkosil. Ukázal Karlovi, jak nabrousit kosu, ale Karel se řízl do prstu, jak mu brousek sklouzl po čepeli, a tak místo kosení jeli do hospody, kde ho ošetřili rumem.

"Tys to nikdy nedržel v ruce, co?" řekl tchán.

Tekla z něj krev jako z vola, ale rum nakonec zabral. "Ještě repete, paní hostinská!" řekl odvážně.

Seznámil se s několika štamgasty a pak jeli na snídani. Celá vesnice ho pozorovala. Chalupáři, muži v montérkách, tetky na lavičkách, mládež s motorkami. Tchán ho nechal řídit traktor, aby se ukázal. Se zafačovanou rukou mu to šlo špatně, měl problémy se šajtrpákou, ale přece se mu povedlo vjet do vrat stavení.

Měl pocit, že složil maturitní zkoušku. Tchán mu řekl, že na výuční list to není. Čekala ho ještě další zkouška, když mu tchán podal vidle a zavedl ho do chlíva, kde spala kráva, aby po ní vykydal hnůj. Tchán mezitím přivezl novou slámu na valníku. Tu, kterou házel ze stodoly, kde teď Karel leží jako úplná zdechlina. Ještě teď měl na dlaních puchýře. Netušil, že je to taková dřina, myslel si, že fyzickou práci zvládá. Ve fitku ho měli za siláka. Byl rád, když měl hotovo. Marta ho volala k obědu a on byl ze všeho celý zničený. V duchu si gratuloval, že v neděli pojedou domů.

"Napumpuješ mi vodu?" zeptala se Marta.

Vzpomíná si, že u pumpy se ztrapnil úplně nejvíc. Ať pumpoval sebevíc, žádná voda netekla. Viděl, jak se všichni smějí, tchán, tchýně, zeťák, jeho manželka i děti. Nakonec přiběhla Marta se sklenicí vody a ukázala mu, že musí pumpu nejdřív zalít.

"Ani tohle neumíš?!" řekla naštvaně.

Připadal si jako totální nemehlo. Uměl s počítačem, vyznal se v zákonech, v normách ČSN, ve výkresech, orientoval se v hudbě, filmu, knížkách, ale nikdy nemusel dělat na poli. Jediná zkušenost byla ještě z gymplu, když jeli na chmel, ale chmelnice právě zkrachovala, tak se tam týden pouze s učiteli opíjeli. Hráli hry na prvních Nokiích. U mamky na chalupě pomáhal jednou spravit děravý okap.  

Neuměl ani nasekat dříví, to dělala máma. Vždycky se bála, aby si něčím ostrým neublížil. Uměl dobře počítat a šla mu fyzika. Ale něco jiného je teorie, něco jiného je praxe. Nikdy by dělat do stavebnictví nešel, zůstal radši na úřadě. Byl spokojený, jak si život zařídil. Pak se objevila Marta a všechno za něj dělala. Zatímco on jí nainstaloval počítač, ona přivrtala poličku v kuchyni.

"Na, vem si sekyrku!" řekl tchán.

Celý včerejšek pomáhal a bylo mu stále hůř. Naplnil a odnosil těžké pytle se zrním, které pak odvezli do mlýna. Pomáhal skácet starou třešeň, protože už nic nenesla. Večer ho zavedl tchán ke kotcům a vytáhl dva králíky, že si je zabijou.

"Pořádně ho klepni!"

Tchán jednoho chytil a klepl ho za uši. Karel si připadal jako ten králík. Za chvíli dostane za uši a bude po něm. Tchán ho zařízne a pověsí na žebřík, aby z něj vykapala krev. Pak ho stáhne z kůže, protože se to tak se všemi králíky odjakživa dělalo.

"Pojď," řekl mu tchán, "půjdeme to zapít!"

To ještě netušil, co ho čeká v hospodě. Ve velké knajpě se seznámil s půlkou Dolní Lhoty. Chlapi chtěli vědět, o koho jde, a když se dozvěděli, že je od Martuš, chtěli to s ním zapít. Jeho zeťák ho vyzval, aby si s ním dal páku. Karel souhlasil, ale když ho zeťák ihned složil, raději všem objednal pivo.

"Tak na ex!" řekl zeťák.

Soutěžili, kdo pivo dřív vypije. Až dodnes si myslel, že má svaly a že umí pít. Ale to byla jen iluze. Všechno se mu slilo v zoufalý pocit, že nikam nepatří. Ani nevěděl, jak se sem dostal. Jediné, co věděl, že odtud nepůjde, dokud neodjedou domů. Bude ležet na slámě a hrát mrtvého brouka, aby ho nikdo nenašel...   

"Karle," ozvalo se, "kde je ten pseudochlap?"

48. kapitola z románu Pseudochlap