Kulturní redaktorka s čistými ideály

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Potom, co Margot zjistila, že se z ní spisovatelka nestane, rozhodla se stát kulturní redaktorkou. Bude psát kritiky do novin, články o kultuře, reporty o zajímavých počinech, rozhovory s umělci. Udělá vše pro to, aby umění dostalo opět šanci.

"Nechceš to vzít místo mě?" zeptala se jí Ester, "já zjistila, že je to pro mě moc velkej mainstream..."

Dohodila jí fleka v jednom celostátním deníku. Nechtěli žádnou levicovou aktivistku, ale úplně obyčejnou novinářku, která má zkušenosti s kulturou. "Jste pro nás naprosto ideální," usmál se šéfredaktor, když zjistil, že kdysi pracovala v knihovně.

Každý týden měla napsat do sobotní přílohy. Vedoucí rubriky jí zadá téma a ona ho rozvine do délky 700 slov. Taky se bude starat o příspěvky všech přispěvatelů. Bude sledovat kulturu a občas vypíchne něco, co by mohlo čtenáře zaujmout. Hlavně ne žádné extrémy. "Třeba zase přijedou Rolling Stones," řekl jí vedoucí, "mají na Strahově koncert..."

Margot nechtěla psát o Rolling Stones. Chtěla psát o tom, co se teprve rodí, co by mělo být objeveno. O nových kapelách, které vydaly první desku a jsou slyšet jen na Youtube. Chtěla rozvířit malý český rybníček, kde se hrají třicet let staré šlágry. Kde se chodí pouze na hezké, laskavé komedie vyráběné jako na běžícím pásu. Kde se prodávají už jen samé kuchařky a životopisy celebrit.

Doma o tom všem vyprávěla Havlovi. Byla ráda, že jsou zase spolu, ale věděla, že ona musí vydělávat. Havel sedal na balkónku a sledoval skvrny na vydrolené omítce. Zato Margot pracovala, aby je uživila. Do sobotní přílohy si vybrala zajímavé téma. Rozhodla se napsat o tom, jak dotace na kulturu dusí mladé talenty a jak je těžké se prosadit proti těm, co berou granty na tvorbu. 

"Nejste idealistka?" zeptal se vedoucí rubriky.

"Proč myslíte?" odpověděla.

"Já si myslím, Margot, že bude lepší váš článek prdnout na web, papírové vydání čtou usazenější čtenáři."

Po nějaké době ji přeřadili na webový portál. Její šéf byl mladý manažer, který miloval grafy. Neustále zjišťoval, který článek má úspěch a podle toho prodával prostor pro reklamu. Na grafech všem kolegům předváděl, co právě letí. Počet kliknutí byl pro něj "svatý grál". Nebral do úvahy obsahovou kvalitu, to, jestli je článek neotřelý, jestli má hodně odezvy ve veřejném prostoru. Bylo to mnohem jednodušší: napiš něco, co ti proklikne co nejvíc lidí.

"Titulek je základ," poradil Margot, "ale nesmí to být bulvár, ten náš portál nedělá..."

Vymýšlení nadpisu ji stálo hodně sil. Nejdřív zpracovala téma, ale pak se zasekla a přemýšlela o názvu. Muselo to být velmi chytlavé. Byla vždy skvělá stylistka, znala se s předními literáty. Pobuřovalo ji, že se musí snížit na takovou úroveň. "O čem to je?" zavolal jí šéf, když mu poslala svůj článek.

"O mladé autorce. Napsala knihu o dívce, která bydlí ve skříni," řekla mu se zatajeným dechem.

"No tak vidíte: dejte tam fotku, kde vypadá sexy. A k tomu titulek: Živořila ve skříni..."

Doma se svěřila Havlovi, že je otrávená. Připadala si zneužitá, jako nějaká prodejná holka. Představovala si, že pomůže změnit kulturní klima. Že bude psát o umění tak, že strhne čtenáře. Udělá poutavý rozhovor, napíše zajímavou recenzi, bude chodit do kina a do divadla, aby měla přehled, co se kde děje. Vytříbí si svůj styl. Jednou bude vážená redaktorka, která bude sbírat ocenění.

Každý přece potřebuje najít své místo. Být užitečný, potřebný, v tom, co dělá, opravdu vyniknout. Jen dostat tu správnou příležitost. Když vám dají šanci, dokážete hodně. Ale její šéf jí šanci nedával. Neustále ji sekýroval, odmítal její náměty a oháněl se grafy. Nešlo mu o to, aby psala o kultuře, ale jen o to, aby vyplnila prostor. Důležitější byly vraždy, politické aféry a virtuální kauzy.

"Co zase chcete?!" vyštěkl ve své kanceláři.

"Ten článek o Bělohradském patří na titulku," namítla, "a vy jste ho strčil do Ostatních..."

Mladý šéf se nafoukl. "Baby, koho zajímá nějakej filosof? Buďte ráda, že vás tady trpím. Máte naprosto směšný představy. Mě zajímá to, co zajímá naše sponzory. A to je jedinej zákon! Čtenář chce auťáky, módu a zájezdy k moři. Žádný hlubokomyslnosti..."

"A vy se buď přizpůsobíte, anebo si můžete jít. Apropó, na blogu shánějí administrátora, tam si teprve užijete kultůru!" dodal výhrůžně. 

54. kapitola z románu Pseudochlap