Kdo je to ten rozvědčík Petr Pavel?

Pokusím se o takový malý mentální experiment. Představím si, že jsem ten, kým jsem byl před 20 lety, že vymažu z hlavy vše, co jsem dodnes zažil, jako bych tu celou dobu nebyl. Dnes jsem přijel a nestačím zírat, jak se země změnila. Tehdy jsem si o ní nějaké velké představy nedělal, fakt je, že jsem byl jen jednou v životě u voleb, resp. u referenda o vstupu do EU, minulé jaro roku 2003. Byl jsem proti vstupu, snad ani ne kvůli EU samotné, jako že mi přišla důležitější naše suverenita nad tehdy tolik vzývanou prosperitou.

Koneckonců, říkal jsem si, že i jiné státy jsou pouze v NATO nebo jen v EU, a též prosperují. Ty ultimativní fráze o tom, že bez EU nepřežijem, mi vyznívaly účelově. Navíc jsme byli teprve 15 let samostatní, což je z hlediska historie nic. Ale budiž, nepřišlo mi, že jde o katastrofu, v zemi vláda ČSSD, to se dalo čekat, levice se má střídat s pravicí, ani to mi nepřišlo hrozivé: Zakládal jsem rodinu, čekal, že jdou věci dobrým směrem, vnímal kulturu, celou společnost, která měla různá pnutí, ale ty jsou znakem kreativity…

Když se dnes rozhlédnu, nezatížený 20 lety, žasnu: Ne proto, že jsou jiné mobily, chytře dotykové, ale proto, co způsobují. Jak je lid používá, když jede metrem, všichni do nich čumí! Na plakátku čtu, že se nezírá, ale tady vůbec nikdo nezírá. Jedu na Hradčany, chci se podívat na obraz v NG, co jsem míval rád, na Učence od Rembrandta. Začtu-li se do novin, které ještě vycházejí, čtu samý šunt: zejména mě fascinuje, že se vážně řeší to, že se zakazuje, aby lid jezdil v autech, např. v těch německých, že Brusel chce, aby se v nich nejezdilo.

Toto se opravdu míní vážně? Ale můj šok nebere konce, místo do NG jdu do moderní galerie, DOX. Třeba tady zjistím, že se něco děje, co by mě zasáhlo: Jenže vidím nápodobu, parodie na modernu, stále nicotnější, což potvrzuje výstava, která řeší útisk žen, tj. jak jsou utiskované i ve virtuální realitě. Zajdu do tamního knihkupectví, abych se uklidnil u knih, což jsem neměl dělat. Vrcholem současné tvorby je mladý „queer autor“, co píše autofikci, o životě, který vůbec nezná, což může bavit dalších tak cca 15 queer čtenářů.

Vydám se do obchodu a koupím si chytrý mobil. Chci zjistit, jaká se řeší témata, čím společnost žije? Sednu si do první hospody, kde mají wifi a začnu surfovat. Zdá se, že žádné nové ideje či styly nejsou, jen ochrana stávajícího, až do vyčpění. Stále stejní veteráni, které jsem čítal (až na výjimky, co jsem ještě nezaměřil), opakují fráze, tak zaujatě, o tom, jak trpí ten, onen či ono. Ale o celku, o tom, jaká je společnost, se dozvím jen klišé, co mi trhají oči. Způsob je stále nudnější, na jednu myšlenku je potřeba spoustu žvástů.

Taky politika mě zajímá: dočtu se, že máme nového prezidenta, že už zase vládne ODS. Jenže pak zjistím, že to nevypadá tak dobře, jak se to jeví, že hlavní prokurátor je bývalý komanč (hnus), že tady vládl bývalý estébák (děs), že pan prezident je bývalý rozvědčík. Nechápu, že země za 35 let nevychovala jiné lidi?! Jak se to mohlo stát?! Nebo to mají ty gumy v sobě naprogramované? Dobře pamatuji, když jsem byl na vojně, roku 89, jak byli zapálení, všichni ti mladí poručíci, pragmaticky nadšení, víc než postarší politruci.

Sedím v baru, kde se sešlo několik partiček; věsměs kolektiv žen nebo lidé v páru. Čtu si, že se nerodí děti, ženy chtějí kariéru. Netuším, o čem si brebentí, ale jak je znám, bude to o tom, jaký muž ze seznamky je děsí, jaké má chyby, že je nepoužitelný. Na Českém rozhlasu, za naše peníze, se rozplývá blondýna nad slastí, kterou jí muži upírali, její obzor, zdá se, skončil v rozkroku. Sex je ústřední téma, ovšem jen ten, jak ho vidí ženy, tj. samé řeči, žádné činy, papír na to, že od 23:00 - 24:00, s přesně vyjmenovanými úkony.

Vzpomínám, že před 20 lety to bylo jiné: Měl jsem děvkařské období a vím, že bary pulsovaly touhou. Právě touha (ne šedá teorie) je to, co vede k blahu společnosti. Žádná ideologie, ani bolševická, nikdy nedusila hru pohlaví, až dodneška. Hra pohlaví je chtěná a vzájemná, je odjakživa zdroj kreativity. Když ji udusíte, zahynete, ve fyzickém i duševním smyslu, v tvůrčí rovině; inovace, vynálezy, umění vznikaly kvůli ní, bez ní je málo energie. I ženy mohou tvořit, už dlouho, vždyť od šedesátek, taky u nás, šukaly první ligu.

Vypadá to, že jsem se ocitl v úplně jiné zemi. V zemi, kde se dusí energie, kde se oklešťuje život. Z mužů jsou eunuši a z žen onanistky. Děti nosí roušky, hygiena je svatá. Ve vládě je nejklíčovější poradce pro cenzuru a zmocněnkyně, která chrání vše, co se hýbe. Řekl bych, že brzy budeme nehybní všichni a budeme čumět do mobilů, jak to vidím tady v baru: Musím si zlepšit náladu, jak pravil Hrabal, pití piva, to je transsubstanciace hmoty v dobrou náladu, takže chlastám, dokud mi to Brusel nezakáže - poněvadž pití vody je zdravější...

Ukázka z knihy Deník spisovatele