Devadesátiletá matka stále žije

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

Přestože bylo Emilce šedesát, cítila se zase jednou jako malá holka. Stačilo jet do domova pro seniory za svou matkou, chvíli se s ní bavit, dohadovat se s ní a plnit její přání. Pomohli jí s Kájou, který také přijel, do křesla, protože se chtěla dívat na seriál. Jenže ji to přestalo bavit, tak jí pomohli do pojízdného vozíku, který používala, když chtěla jet do klubovny. Tam jí ukázali snímek jejího pravnoučete.

"Nemám tady brejle," řekla matka, "dojdi mi pro ně!"

Běžela poslušně přes chodbu do matčina pokoje. Přála si, aby její matka konečně uznala, že se jí život vydařil. Vždycky tvrdila, že za nic nestojí, že nemá ani jednoho vnuka. Matka měla kromě Káji ještě tři vnuky od druhé dcery, navíc už pět pravnoučat. Jejich fotky měla na nočním stolku v pokoji, který jí jako nadstandard zaplatila Emilka. Teď k nim přibude potištěný snímek z ultrazvuku.

"Vypadá jako žloutek," řekla matka roztržitým hlasem.

Stařecky se celá třásla a už vůbec nic neslyšela. Byla hluchá už dvacet let, ale Emilka ji podezřívala, že to, co chce, slyší. Dostala naslouchátka, ale ty používala snad jen k televizi. Lidé v domově, sestry i klienti, jí ve všem vadili, aspoň si na ně stále stěžovala. Dřív, když ještě neměla svůj pokoj, úkolovala spolubydlící a dělala jí naschvály. Emilčina sestra řekla, ať si ji Emilka vezme domů, když bydlí sama.

"Vůbec za mnou nejezdíte," řekla matka a požádala Káju o kapesník, aby si mohla setřít slzy.

Dalo se čekat, že přijde její oblíbený monolog. Není už na světě k ničemu, všechno ji bolí, čeká pouze na smrt. Bylo by to pro ni vysvobození, ale hlavně pro Emilku. Je pro ni jen přítěž. To má za to, jak se o ni starala, jak jí radila, aby se slušně vdala. Ano, je tady Kája, ale stačí jedno chybné rozhodnutí a zničíš si celý život. Občas si vykládá pasiáns a dobře to tam všechno vidí. 

"Na to já nevěřím," řekla Emilka.

"No já vím, že věříš jen vědě, ale měla bys vědět, že jsou události, které věda nedokáže vysvětlit…"

"Dobře mami, my už pojedeme."

Cestou domů přemýšlela, proč to tak vždy dopadne. Proč si přes velkou snahu se svou matkou nerozumí? Má v sobě hořkost, přes kterou se nedokáže přenést? Nebo je to jen neochota změnit se, její necitlivost a netrpělivost? Nikdo přece není dokonalý. A nejsme dospělí až ve chvíli, když se začneme k matce chovat s tolerancí?

Karel při řízení mlčel a pak ji vysadil před domem. Jaký on má k ní vůbec vztah? Taky si myslí, že je nemožná? Že má tolik chyb, jako je vlčího máku v obilí? Chtěla by vědět, jestli selhala tak, jak podle ní selhala její máma. Nepřeháněla to s výchovou? Nebyla moc úzkostlivá nebo naopak moc chladná jako její rodiče? 

"Promiň, nemám čas," odbyl ji Karel.  

Uplynulo několik dní a Emilka na to stále myslela. Když přišla z práce, uklízela, jako kdyby měla mít návštěvu. Občas koketovala s myšlenkou, že si vezme mámu domů. Měla by jistě lepší pocit, ale taky dobře věděla, že by to byla velká oběť. Vždyť máma dávala přednost sestře. Proč si ji ona nevezme k sobě?

Sestra zdědila úplně všechno. Emilka dostala tak akorát jídelní servis, který nikdo nechtěl. Teď ho každou chvíli oprašuje a vůbec nikdy ho nepoužívá. Je to pravá Míšeň, po pradědovi. Její matka ho celý život opatrovala jako oko v hlavě.

"Ty ty ty," ozvalo se jednou večer, "ty Emilko jedna!"

Znenadání se víko od konvice úplně vyklopilo. Všude bylo ticho a bylo to k nepřeslechnutí.

Celý servis se třásl, jako když vržou staré kosti. Emilka pochopila, že s její mámou je ámen.

"Maminko!" vydechla.

I když bylo pozdě, zavolala do domova. Řekli jí, že mamince se přitížilo, že by měla přijet. Okamžitě zalarmovala Karla. Přijeli tam brzy ráno, ještě než otevřeli bránu. Celou cestu si dělala výčitky. Kdo je víc než matka? Žena, která tě porodí, a ty k ní navždy patříš? Kdo tě držel, abys nespadla, a jediná by pro tebe skočila do ohně? A ty ses jí odvděčila tím, jak se k ní chováš?!

U domova stála máma rovná jako svíčka. Vypadala vyparáděná. Tlačila před sebou vozíček a vrásčitou tvář měla projasněnou.

"Jedu vás všechny provětrat," kývla.

Na sedátku vozíčku ležely fotky jejích dcer, vnuků a pravnoučat…

38. kapitola z románu Pseudochlap