Deník spisovatele – snaha o pravdivost v době vylhané korektnosti…

Jak se dnes zejména v anglosaském světě zamlžují hranice mezi pravdou a lží, říkám si, jestli nebyl ve starém Řecku vložený do kolébky západní civilizace příliš danajský dar. Ta touha po poznání, co má přinášet pokrok, byť by byl sebedestruktivnější, je ošidná. Zvlášť v situaci, kdy se hledá reflexe biologických dispozic, jakými jsou rasa nebo pohlaví, je tato touha něčím, co deformuje poznání. Ve 21. století je znovu nastoleno něco, co deklasuje jedince. Už nejde o pravdu každého z nás, ať už je jakýkoliv, ale o pravdu skupiny, která je upřednostněna. Taková pravda je bohužel jen zdáním postmoderní skutečnosti.

O to raději se vracím do reality moderny. Zdá se mi to jako jediný způsob: navázat na moderní tendence. Nebo se aspoň učit, např. od Maneta, který tak skvěle spontánně překročil akademismus. Když maloval, jako by oživil všechno, co bylo po staletí zmrtvělé. Normované výjevy nebo perspektiva, kterou občas nějaký génius oživil. Ale s Manetem přišla spontanieta, živost, jaká nemá obdoby. Zejména u impresionistů a taky u Gauguina, Van Gogha a Cézanna. Změna ve vidění světa, v tom, jak se na něj můžeme dívat, jak ho lze zachycovat. Skutečná pravda je v tom, jak opravdově se dokáže člověk na svět dívat.

A právě taková pravda nezná bratra, je vždy jedinečná. Jestli např. Cézanne ovlivnil fauvismus i kubismus, stejně Flaubert a jeho učeň Maupassant ovlivnili moderní prózu. Jeden svébytný styl ovlivňoval druhý, jedině tak je možné něco najít, když si různé styly konkurují. Nebýt Matisse nejspíš by Picasso nenamaloval Avignonské slečny. Nezašel by dál, než za všední realitu své doby. Právě kvůli svobodné konfrontaci mohl jít tam, kde se pravda teprve skrývala. To je dnes tak nemyslitelné! V době, která umlčuje tím, že vše udržuje v korektních mezích. Jak by mohl dnes Pablo zajít pod povrch vnímání ženské krásy?

Právě kubismus mne z moderny zajímá nejvíc. Je to analýza života, dívá se na předmět ze všech možných stran. Nejdřív ho rozloží a pak zase složí do nečekané syntézy. Není to v podstatě úkolem každého tvůrce? Když píšu Pseudochlapa, rozkládám hlavní postavu do více identit a zkoumám její možnosti. Dělám to svými prostředky, jako by měl malíř nebo filmař mít zase ty své. Každý by měl hledat to svoje. Zkoumat lidi můžeme i dnes nepřebernými způsoby. V Životě egomana, mém dalším románu, popisuju hrdinu očima druhých. Skládám jeho život tak, jak je reflektován, jako by žil jen v cizích vědomích.

Moderna ukázala, že pravda se skrývá tady a teď. Její metoda spočívá v brutální současnosti a stylotvornosti. Každý hledá svou cestu, ale může ji najít jen v konfrontaci s dalšími. Chybou moderny byl dogmatismus, což zavinila politika. Každé dogma je nepřítelem konkurence a proto taky kreativity. Dnešním chybou je naopak korektnost. Je to jen odvrácená strana dogmatismu, omezení průměrností. Kdo hledá v minulosti, v barvě pleti nebo ve své pohlavnosti, opakuje staré pravdy. A čím víc je opakuje, tím víc se stávají lží. Namísto pravdy máme jen šablonovitost např. Netflixu, který produkuje vylhaný svět zdání…

Ukázka z knihy Deník spisovatele