Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…

Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu o řádových sestrách, která je podle nakladatele „přelomovým“ románem. Jestli je na ní něco přelomového, pak ta míra nesmyslu, která opanovala společnost.

Zvykám si, že psaní o minulosti je kýč, který ovládá dnešek, ale takový resentiment bych opravdu nečekal. S ohledem na to, co může opravdový resentiment, tj. pocit křivdy a zášť, vyvolat v Rusku, bál bych se oživovat staré křivdy a dělat z nich obecné soudy o tom, jak špatně se stále mají zástupkyně ženského pohlaví.

Už jen ten návrat do středověku, kterým bezpochyby cirkevní dogmata či hodnostářství je, je odpudivé. Je jasné, že všechny ty staré cetky, celibáty, paternalismus, jsou přežitky, stejně jako je přežitkem hrát si na mocnáře, který pohltí cizí stát. Buď chceme žít moderně, nebo se vracet tam, kde nám bylo mizerně.

Feminismus je totiž stejný resentiment jako nacismus, je stejně tak blbě segregujicí jako rasismus. Mají podobné kořeny v moderně, v národním socialismu 19. st., měli bychom se na ně tak dívat. Kdo dělí lidi podle kolektivních znaků, je regulérní zločinec. Zvláštní, že u gender fanatiků se to dnes ještě na plné volume neříká.  

Vzpomínám, jak jsme si stěžovali učiteli, který nás učil na VŠ, že nám dává horší známky než holkám. Bylo to v hospodě, už se leccos řeklo, takže není divu, že z něj vypadlo velké moudro: „Hele, chlapi, musíte si zvyknout, že hezká baba to má na světě nejlehčí. Pak chytrej kluk, takže se snažte, jak umíte!“

Podle jeho teorie na tom byl ještě hůř blbý kluk a úplně nejhůř na tom byla ošklivá holka. Moje bohatá zkušenost mu dává za pravdu. Je to sice nekorektní, ale reálné: mnoho žen, které uspěly, by mělo zpytovat svědomí, nakolik byly zvýhodněné. Že krása je pozvánkou do vyšších pater, to se učí dokonce i v psychologii.

Je snadné vidět jeden kus pravdy a ne ten druhý. Dnešní aktivistky vidí jen jeden, a to ten, že žena je chudinka, zatímco výhody, které jí plynuly celými dějinami, nevidí. Ovšem, aktivistky, kdybych byl drsný, jsou ošklivky, které se spojily, aby převrátily svět. Vůbec netuší, že i hezké holky mají své starosti, natož hloupí kluci.

Dělení podle kolektivních znaků je resentiment. Je postavený na starých křivdách, vyvolává kolektivní zlo. Jediná obrana je přísné lpění na rovnosti práv pro každého. A to se příliš neděje, když vidíme, jak státem prostupuje genderismus, poslední z fanatismů. Každý je totiž občas krásný i ošklivý, chytrý anebo hloupý.     

Tu hloupost charakterizuje jeden citát. Dopustila se ho Madeleine Albright, když řekla: „V pekle existuje zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám.“ Z důvodu piety nebudu říkat, jak blbý je, jen ukazuje tu zvrhlost, která Ameriku požírá. Pomáhat by měl člověk člověku, který je potřebný, ať už je kdokoliv.

Miluj bližního svého je o křesťanství. Je to jistě stále živé, když odmyslíme zastaralé cetky a relikvie. Hledat v nich dnešní důstojnost může jen ten, kdo má komplexy. Háv řádové sestry je stejně trapný jako čapka ruského generála, který velí jatkám. Psát o duchovnu, které odvisí od rovnosti ve středověkém řádu, je směšné.

Nezmiňoval bych to, kdyby to nebylo tak typické. Místo živého psaní, které rozvíjí ducha doby, jen resentiment. Literatura, která by měla být vážená, za to, že objevuje, ukazuje, v čem žijeme, jací jsme a jací bychom mohli být, upadá. A za úpadek, který se stává normou, mohou ti, co píší chytré recenze o hloupých knihách…  

Ukázka z knihy Deník spisovatele