Chlap, co měl koule

Richard byl výrazný, zajištěný a ženami obletovaný muž. Práce ho bavila, ale ještě víc toužil po milostných úspěších.

Nejvyšší hodnotou bylo pro něj prožít smysluplný a dobrodružný život. Chodil na lov, sportoval, hledal si bokovky, hrál na saxofon, měl rád rychlou jízdu, kamarády, whisky a karty. Přitom všem měl ještě slibně rozjetou kariéru.

Toho rána, když přijel do práce, bylo něco jinak. Na dvoře stál nový Land Rover s neobvyklou poznávací značkou. Kolegové ve firmě se tvářili rozpačitě. Když došel do své kanceláře, mladá sekretářka se na něj ani neusmála. Oznámila mu, že se má dostavit do zasedačky. Volal jí to generální ředitel. Řekl, že je to kvůli té nové exekuční směrnici.

„Cože exekuční?“ zeptal se pobaveně. 

V zasedačce seděly čtyři neznámé osoby. Působily jako cizinci. Generální ředitel mu je postupně představil. Předsedkyně komise, paní Bergman, hubená pihatá byrokratka. Její kolega, Jean Paul Ducles, bledý muž s holou lebkou a vysokým hlasem. Pak dvě navlas stejné blondýny. Obě měly modré oči, velmi hranaté postavy a nenalíčené obličeje. Určitě měly, jak Richard hádal, několik diplomů z prestižních univerzit.

Mluvili spolu anglicky. „Potřebujeme od vás zodpovědět několik otázek. Máme určité důkazy, které musíme prověřit.“

„Jaké důkazy?“ usmál se Richard.

Stále mu to nedocházelo. Nikdy si z ničeho příliš nic nedělal. Držel se zásady, že nezná problémy pouze neznámé situace. 

„Víte, že neznalost zákona neomlouvá. V září vyšla nová směrnice o potírání genderových rozdílů. Má nadnárodní platnost.“

„I v Čechách?“

Paní Bergman si Richarda ostře změřila. Na vtipy opravdu nebyla, jak si Richard uvědomil, příliš stavěná.   

„Vy žijete velmi zvláštním způsobem. Je to ve vašem spisu. Neberete ohledy na druhé pohlaví. Ponižujete ho a zneužíváte. Kupujete mu dary, aby vám bylo po vůli. Svou rádoby galantností ho pokořujete. Posilujete v něm pocity pohlavní méněcennosti.“

„Prosím?“

„Chováte se zvláštně i na veřejnosti. Dokonce i profesně. Darujete kolegyním květiny. I svým podřízeným. Nedávno jste jedné z nich napsal báseň s pozváním na rande.“

„To je obtěžování!“ vypískl Jean Paul Ducles.

„Své pohlaví výrazně adorujete. Projektujete mosty. Razíte heslo, že je to jen mužská práce. Střílíte kachny. Dokonce i srnky. Chodíte na fotbal. Všem tvrdíte, že žena nikdy pořádně nezaparkuje.“

„To je trestné?!“

Paní Bergman si Richarda změřila. „Samozřejmě, že je. Zaspal jste dobu, pane inženýre. Nemůžete nikoho ponižovat. Dotýkáte se lidských práv. Žena je vzácný člověk. Je stejná jako muž. A nejen žena. Je pravda, že jste řekl, že tanec je pro teplouše?“

„Ale to byl vtip! Chodím tancovat a nejde mi to.“

„To stačí!“ vypískl Jean Paul Ducles.

Všichni čtyři se náhle zvedli. Vypadalo to vážně. Richard vůbec nevěděl, co ho vlastně čeká. Stále to v duchu podceňoval. Měl přece peníze. Jeho kamarád byl výborný advokát. Ten ho z toho vyseká. Žijeme v 21. století. To bude v klidu, říkal si, zatímco ho blondýny chytily. Začaly mu tahat ruce za záda. Chtěly mu nasadit pouta. Bránil se. Uměl kickbox. Ale se ženami se nikdy nepral. Na to nebyl vybaven. Měl zábrany. 

Pak ho znehybnily elektrickým obuškem. Spadl na podlahu a byl v šoku. Probral se až na nějakém vozíku. Ležel a viděl nad sebou tváře v rouškách. Někam ho přivezli a on byl rád, že je na místě. Strašně to házelo. Trochu ho bolela hlava. Snažil se rozpomenout, co se vlastně stalo. Asi se mu udělalo špatně a odvezli ho do nemocnice. Mohlo to dopadnou hůř, pomyslel si. Pak zaslechl: „Sehen Sie, Herr Doktor.“

„Co se stalo?“

„Jedno varle má dvakrát větší než druhé.“

Probral se až další den ráno. Cítil nevolnost a bolest v podbříšku. Několik dní prospal a když šel ráno na WC, zjistil, že nemá varlata. Nedokázal ani při močení stát, musel si sednou na prkénko. Tak to bude napořád? Neměl sílu se rozlobit. Bezděky zjistil, že nemá vousy. Dokonce měl i míň ochlupení. Aspoň se nebude muset holit v podpaží, pomyslel si.

Když se trochu pozdravil, zavedli ho na vycházku. Vyvedli ho ze sanatoria do pavilónu, kde byla na dveřích cedulka: Chráněné dílny. Byla to velká hala s ponky u stěn a kovovými svěráky. Na židlích seděli obloustlí mužíci a něco tam vyráběli. Dětské hračky, žiletky a bižuterii. Richard se rozhlížel a pak vyšel otevřenými vraty. Na zahradě dřepěli mužíci a pleli záhony se zeleninou. Měli kulaté zarudlé bezvousé obličeje.   

„Jdeš mezi nás?“ zavýskl jeden z nich.

„Jasně,“ odpověděl Richard vysokou fistulí.

Stal se z něj chlap bez koulí.

Povídka z cyklu Lidská tragikomedie