...vzala by tě voda, byla by tě škoda....

Co byste jako první vynesli z hořícího (nebo aktuálně z vodou vyplaveného) domu? Kreditní karty? Knihy? Porcelánovou pastýřku po tetě Aurélii?

Mám ráda svoje věci.  Knížky, fotky, kytky v květináči, z nichž většinu jsem si od někoho přinesla jako jeden lísteček/větvičku a vypiplala. I velkou postel s krepovým povlečením a třiceti polštářky, notebook, nebo kuchyňskou linku kvůli které jsme se skoro rozvedli.

Ty věci nejsou úhelným kamenem mé osobnosti, ale každá zvlášť, i všechny dohromady, o mě něco vypovídají a nějak ke mně patří. Dárky, věci na které jsme šetřili, náhodné marnotratné koupě  a vzpomínky z dovolené. Minulost, přítomnost, i nástin budoucnosti, třeba v podobě bloku pokresleného návrhy na nové bydlení.

V posledním měsíci přišly desítky lidí vinou velké a rychlé vody o část, nebo dokonce o všechny svoje věci. Někteří rovnou o celý dům. Je jedno jestli je to trest, kterým nám příroda vrací co jí děláme, nebo jen náhoda, osud, Bůh. Ztráty jsou velké a v některých případech i tragické.
Myslím na ty lidi a myslím na ty věci.

Chápu, že  knihy, cédéčka, nebo obrázky dětí nejsou hlavní problém. Pokud nemáte kde spát a v koupelně máte místo vody ve vaně, bahno na podlaze, nemyslíte na porcelán po babičce. Ale přesto... voda už opadla, škody jsou vyčísleny, trosky srovnány se zemí a život se postupně vrátí do svých kolejí. A dál?

Přemýšlím, jak by se mi žilo, bez těch movitostí, které "potřebuju" k životu. Znamenají pro mě tolik, že bez nich bych já nebyla já? A jak nahradit nenahraditelné, jako třeba první obrázek princezny, od mojí dcery,  nebo otisky malých tlapek v rámečku? Dá se třeba v padesáti začít z ničeho, aniž by to člověka nenapravitelně rozvrátilo?

Přestože doktor Vlach v Saturninovi říká, že "osud by nám prokázal službu, kdyby nás čas od času popadl za límec a vyhodil na mráz", nevím, jestli by někdo z nás byl zrovna za tohle osudu vděčný. Opravdu platí, "co tě nezabije, to tě posílí"?

Prozatím nechávám tento filosofický problém otevřený. Budu si ho šetřit třeba na dlouhé zimní večery.
Teď se omlouvám, mám práci. Vybrala jsem ze skříní a poliček pár těch svých věcí, hlavně ty praktické, které se nějak můžou hodit někomu, kdo se snaží vrátit svůj život do normálních kolejí. Přidám k nim ještě nakoupené drogistické zboží a  tašku hraček, které posílá moje dcera. S mojí pomocí vybrala část svého "majetku", chce se rozdělit. 

Není to moc a nikoho to jistě nespasí, jenže přihlásit se jako dobrovolník nemůžu a myslím, že lepší drobná pomoc, než žádná. Možná to někomu poslouží jako malá součást základu, pro ten svět hmotných maličkostí, který nás, dělá námi.

Přidejte se a rozdělte se.