Únava

Máte malé děti? Zvykněte si!

Přesně si vzpomínám na chvíli, kdy mi sestřička v porodnici předala na noc prvorozenou dceru, s tím, že teď už se budu starat jen já. I když jsem se na tuhle chvíli přepravovala prakticky celých 9 měsíců, najednou to bylo až moc skutečné.

Ráda spím, ráda lenoším a když mě někdo/něco ruší a budí jsem hodně nepříjemná. Tedy... to bylo. Od toho památného večera se hodně změnilo. Tenkrát jsem si říkala "těch pár měsíců to vydržím...". Minulý týden to bylo přesně 4 roky. Prospané noci a  prolenošené dny bych spočítala na prstech jedné ruky - kdybych se někdy chtěla do něčeho tak deprimujícího pustit.

Nevím jestli jsem si zvykla, prostě dělám co musím a těším se až děti vyrostou. Jenže pomůže to? Vstávání k batoleti vystřídá noční přemýšlení nad prospěchem školáka,  nervozní čekání na puberťákův příchod z mejdanu... a pak... stařecká nespavost?

Ať tak nebo tak, vidinou slastně prospaných nocí a dospělosti (samostatnosti) dětí se posiluju, když je nejhůř. Když obě děti dostanou chřipku a celou noc střídavě volají, že chtějí maminku, když potřetí během jedné noci převlíkám poblinkané (nebo i hůř) povlečení, když mi po téměř probdělé noci se synem přijde dcera v půl šesté (usnula jsem kolem páté) oznámit, že musíme vstávat do školky, protože "už svítí sluníčko".

Jenže... skoro dospělá dcera mojí kamarádky se stěhuje do svého prvního podnájmu. Nepotřebuje noční utěšování a pozdními příchody domů, teď bude rušit maximálně své spolubydlící. Kamarádka si neoddechla, nechystá se na bujný noční život. Sedí nad fotkama malé holčičky a chtěla by ji zpět.

Dnes v noci jsem spala málo. Děti se budily a spaly neklidně, jako vždycky kolem úplňku. Ráno jsem potřebovala tři pokusy, abych si oblékla dvě, alespoň vzdáleně podobné ponožky. Bude mi to chybět, až to skončí? Asi ano! Rodičovství je vážně divná věc.