Najít viníka a potrestat ho!

Měli by být rodiče dítěte, u kterého při porodu doma došlo ke zdravotní komplikaci nebo k úmrtí, automaticky obviněni z trestného činu?

V jisté teoretické, ironické rovině bych byla pro. Došlo by tak k minimálně jednomu zásadnímu posunu. Nebylo by možné (na základě nového zákona), zveřejňovat bezostyšně jejich adresy a jména ve zprávách a vláčet lidi, v už tak dost těžké životní situaci, mediálním bahnem.

Vox populi bohužel zní jasně, a že už nejsou pranýře, kam by mohla být přikována každá nezodpovědná žena hazardující s životem nenarozeného dítěte, zastupuje jejich roli internet a diskuze pod zprávami dne. Vlastně je to snazší, než staré dobré kamenování. Sedíte si pěkně v teple a pohodlně doma, nebo v práci, nemusíte se tlouct někam na náměstí (když třeba zrovna prší) a nemusíte týrat svůj útlocit pohledem na zakrvácené tělo na zemi. Máme výhodu v anonymitě a nemusíme se při vynášení soudu dívat do tváře člověku, kterému se stalo neštěstí.

Porod doma je stále bodem sporu a ze své podstaty asi ještě dolouho zůstane. Hazardovat a brát riziko "na sebe", když přece můžeme jít tam kde z nás veštkerou tíhu zodpovědnosti sejmou... Medicína dala ženám možnost volby, ale svého "opustíš li mne, zahyneš", se vzdát neumí.

V porovnání se zeměmi západní evropy, kterým se stále snažíme vyrovnat, se to zdá až absurdní. Proč něco co jinde bez problémů funguje je u nás prý téměř nemožné?
Zeptejte se sami na příslušných místech, odpovědi jsou stále stejné a podivné. Od "holandských sanitek" (už dlouho žijící mýtus o plně vybavených - snad včetně operačního sálu- sanitkách, stojících před domy nizozemských "domarodek"), přes naprostou odlišnost českých a německých/anglických/holanských/švédských a jiných novorozenců a tedy zcela odlišnou "nutnou péči", po nedostižně nízkou perinatální úmrtnost, která by se povolením (nezakázaných) porodů doma propadla kamsi do pekel. To vše doplněno tajemným vyrováním před riziky a komplikacemi vznikajícími ze vteřiny na vteřinu. 

Dlužno dodat, že z druhé strany se taky občas místo rozumných systémových návrhů a solidní argumentace objevují výroky o porodním vytržení, pocitu rodinné sounáležitosti a vnitřního souznění s tělem. To je sice nedílná součást celého "domarodného" fenoménu, ale zbytečně tupí hrot rozumné debaty založené na faktech, solidních lékařských studiích a moderních vědeckých poznatcích.

Přesto všechno už porody doma u nás ušly kus cesty. Můžu sama na sobě pozorovat i demonstrovat myšlenkový posun od absolutního zděšení a nedůvěry, k pochopení a respektu vůči těm, kteří se berou za svobodnou volbu (zdůrazňuji PRO VŠECHNY) porodit tam a takovým způsobem, aby to bylo pro danou dvojici matka-dítě nejvhodnější a nejbezpečnější. Porodem doma počínaje, plánovaným císařským řezem konče. 

V současné době, při dostupnosti informací, průměrném zdravotním stavu populace a faktu, že porody doma jsou i u nás už - ať chceme nebo nechceme - běžnou realitou, zbývá už jen jediné. Překročit poslední dělící čáru a propojit systém tak, aby fungoval. Ostatní legislativní a systémové kroky už budou následovat samospádem. Je jisté, že je to krok největší a zřejmě nejtěžší. Je smutné a směšné zároveň, že ne-propojení soukromých porodních asistentek docházejících k domácím porodům a zdravotnických zařízení (které je naprosto zásadní pro včasný zásah v některých situacích) lékaři stále bojkotují a zároveň používají jako hlavní argument proti.

V určitém smyslu je to všechno pochopitelné. Nebyla by to jediná absurdita českého zdravotnictví a jediná oblast, kde by nad zdravým rozumem a ekonomickou prozíravostí zvítězila železná košile zvyku a jednotného standardu pro všechny, křič-nekřič. České porodnictví se tak stává po vzoru České pošty, nebo Českých drah svého druhu monopolem, který nenechává alternativu a prostor pro ty, kteří se nevejdou do jeho přísně nalajnovaných kolonek.

My rodiče rozhodujeme za své děti každý den. Vybíráme jim jídlo, boty, oblečení, určujeme životní styl, rozhodujeme o jejich ochraně, nebo hazardu s jejich zdravím a běda kdyby si někdo dovolil nám tyto práva omezit.
Proč je to u porodu jiné? Snad že je tam na tu tenkou hranici ne/života víc vidět. O malá, bezbraná stvoření se bojíme už z principu a porod je i v 21. století velké tajemství, mystérium, obřad... A taky možná proto, že jsme nervózní když my, páni tvorstva, musíme nechat věcem volný průběh. Je těžké pasivně přihlížet, když moderní medicína říká, že regulovat, léčit, ovlivnit a pozměnit jde téměř všechno.

Tu odpovědnost z nás nikdo nesejme. Ať už doma, v porodnici, nebo v porodním domě (který snad konečně začne naplno fungovat a doufám nezůstane jediný). I pan doktor, který se zdá být všemocný a neomylný je jenom člověk, i přístroj "který dělá pink" se může mýlit a vždycky bude záležet na člověku, který ho obsluhuje.

Vždycky záleží na lidech. Na rodičích, novinářích, zdravotnících, návštěvnících zpravodajských serverů... a na dětech. Na těch nejvíc.