Když odejde přítel

Někdy si na přátele naříkáme jen proto, abychom předem ospravedlnili, že je opustíme -  Francois Duc de la Rochefoucauld

Když jsem byla malá, myslela jsem, že lidé vstupují do mého života, aby v něm zůstali navždy. Přátelství bylo pro mě, nadšenou čtenářku bratrových Foglarovek a Mayovek, něco tak posvátného a trvalého jako život sám. Nedovedla jsem si představit, že svoji nejlepší kamarádku dětských let potkám jednou na ulici a obě nenápadně skloníme hlavu, abychom nemusely nakousnout nijaký rozhovor o počasí. Nevěděla jsem, že přátelství končí. Zradou jako z románu, zásahem vyšší moci nebo prostě jen tak.  

Dětské ideály jsou tu ale od toho, abychom měli s čím konfrontovat realitu. Pár přátel jsem našla a ztratila, opustila i byla opuštěna, zažila i nějakou tu zradu a ne vždycky stála na té nevinné straně. 
Nejsem na to hrdá.

Párkrát jsem taky zůstala stát s otevřenou pusou. To když jsem zjistila, že jsem se u přítele zmýlila, nejen v tom, kdo je, ale i čí je přítel. Myslela jsem, že můj.

Chtěla bych se občas vrátit na začátek. Do let, kdy jsem věřila, že hygienicky pochybné spojení dvou řezných ran znamená víc než jen zdravotní riziko. Že slib a dané slovo je mince podložená zlatem a čest hodnota, na které se dá stavět. Tam, v tom paralelním světě, jménem „kdysi“, přátelství nekončí jinak, než smrtí. Tady nezbývá než věřit a mít v zásobě mazání na sanici vykloubenou údivem. 

Vinetou je mrtev!