Ha, Ivan, nečekán, nezván...

O minulých vánocích, jsem si našla první šedivý vlas. Překvapil mě. Nečekala jsem ho tak brzo. Do třicítky zatím daleko, a tak nějak jsem se dosud počítala mezi "mladé a neklidné". Možná by bylo na čase to přehodnotit.

Když jsem vyšla z koupelny, postavila jsem se před zrcadlo v ložnici a odvážně odhodila ručník. Nemilosrdné denní světlo, které nelichotí nikdy a nikomu, ukázalo všechno. Nežádoucí zaoblení, vyfutrovaná čokoládou, celulitidu, kůži na břiše, která po dvojím pobytu 4-kilového vetřelce, už nikdy nebude, co bývala. Raději jsem si vzala župan.

V e-mailu od kamarádky- Avon Lady -  na mě mrkla reklama na krém proti vráskám, pro kategorii 25-35. To už bylo trochu moc. Pořád jsem byla mladá, příliš mladá - na manželství, na děti. A najednou vrásky, šediny...

To jaro jsem se necítila dobře. Mladé, krásné a štíhlé osmnáctky v minisukních mi pily krev a sukně, do které jsem se po zimním spánku opět nenarvala, mě vytáčela do nepříčetnosti. Šedivých vlasů jsem už napočítala přes dvacet. Celkově jsem si připadala hnusná, stará, opotřebovaná a životem zdecimovaná příšera, která nic neumí, nic nedokázala a nic než trudný život na-dětech-závislé-zoufalkyně ji nečeká.

Hodila by se teď nějaká katarze. Nějaká kamarádka, přicházející v pravou chvíli a otvírající mi oči jedinou, v pravou chvíli vyslovenou, životní pravdou. Nebo manžel s růží v zubech, který by mě unesl na romatický víkend v Paříži, kde by mi vyznal nehynoucí lásku až za hrob, nehledící na přebytečná kila, vrásky a semknuté šiky šedivých vlasů.

Bohužel, znáte to, pomocnou ruku nejsnáz najdete u vlastního ramene a okamžitá prozření fungují jen v béčkových filmech. Ve skutečném životě se k tomu člověk dopracuje pomalu a těžce a nakonec je sám před sebou za blba.

Nejsilněší "aha moment" jsem zažila v květnu. Při procházce ve městě jsem se zahleděla do výkladu, a tam bylo tablo, jedno z mnoha, rozesetých po celém městě. Pečlivě jsme prošla všechny fotografie a ze zvyku hledala známou tvář. 
Koukala jsem na ty mladé muže a slečny, ty stejné slečny, které mě ve městě provokovaly svojí nemístnou pružností a štíhlostí, a které se na mě koukaly, jako na něco na nižším vývojovém stupni a najednou  jsem si uvědomila, že se něco změnilo.  Ty tváře a postavy lidí, které jsem až dosud považovala za svoje "téměřvrstevníky" - sebekriticky dodávám, že to bylo zřejmě jednostranné - se jakoby rozmlžily, znovu zaostřily a najednou jsem viděla DĚTI. V hlavě se mi objevil obrázek mých vlastních, zatím mrňavých dětí ve svátečním a někde něco cvaklo.

Lhala bych, že v tu chvíli, spíš o něco později a pak ještě pár týdnů, mi to docházelo. Jako Caesar jsem překročila Rubikon a není návratu.
Možná, ještě nejsem stará, jen dospělá.  Je to zvláštní pocit.

Po pětadvacítce prý ženská dostane rozum  - a pak se z toho radostí zblázní. Jen teď nevím, ve které jsem fázi...