Co nevidím, to není

Realitu je někdy lepší vytěsnit. Lepší nebo LEHČÍ???

"Panebože, to je strašný. Proč si TO nenechala vzít?"

reagovala známá na to, že se naší společné kamarádce narodil chlapeček s DS. Debatu jsem raději stočila jinam. Rozebírat to dál, asi bych se zdravě naštvala. Protože vím, jak těžké rozhodnutí to bylo, kolik stálo slz a probdělých nocí. A není to konec. Tyhle situace nekončí jednou nad ránem pevným rozhodnutím.Každý den bude prověřovat schopnost to rozhodnutí ustát.

Tím víc mě vytáčejí věty pronesené s lehkostí motýla. "Nechat si TO vzít..." ani byste neřekli, že mluvíme o dítěti (pardon, plodu).

Trocha čísel.
V ČR připadá na 100 000 porodů asi 5500 potratů z tzv zdravotních důvodů. V sousedním německu je to asi 600 potratů na 100 000. Dost velký rozdíl, aby se dal jen tak vysvětlit. 

Nad příčinami můžeme polemizovat. Může to být celkově jiné kulturní prostředí, masový ateismus, nebo vliv plošné a velmi podrobné zdravotní a genetické selekce, kterou projde každá těhotná žena (kromě těch s dostatečně pevnými nervy a přesvědčením).

Zvláštní ale je, že v zemi s tak vysokými čísly, je tak nízká informovanost. Možná je to spíš příčina než důsledek. Pokud jste postaveni před volbu a na výběr máte mezi "dobrým" a "špatným" řešením, je rozhodnutí snadnější. A pokud nejsme konfrontováni s nepříjemnou ralitou, je snadné zavřít oči a tvářit se že se nic neděje.
Jenže ono vás to nakonec dostihne, a ve chvíli, kdy se správné rozhodnutí stane krutou realitou, zůstanou v tom ty, které by potřebovaly nejvíce podpory - matky - většinou samy. Jenže pššššššššššt, o tom se přece nemluví a "buď ráda že je to pryč".

Je to téma, které nikoho nepotěší. Drásá a bolí ty, kteří to zažili, a i ten kdo měl to štěstí a před podobnou volbou nikdy stát nemusel, pocítí mrazení v zádech.
Ale mluvit o tom musíme.

Je smutné, že gynekologové a porodníci (honosící se svělými výsledky českého porodnictví) neprovozují  žádnou systematickou pomoc pro rodiče, kteří řeší tohle hamletovské "být či nebýt".
První a většinou jediná rada, které se jim dostane, je "ukončit to". Zní to tak lékařsky a rozhodně. Dává to smysl, navíc, když to říká pan dr.. "Přece nechcete mít postižené dítě!"

Ano, všichni chceme mít zdravé děti. Tak to má být. Nikdo nechce aby jeho dítě trpělo, zemřelo...
Je lepší zabít ho dřív, než ho sevřeme v náručí? Je to lehčí? Myslím, že ne, ale rozhodně to tak vypadá. Bolest a výčitky přijdou, tak jako tak. Ti kteří museli volit, se budou sami sobě zodpovídat, po zbytek svého života. 
Jenže tahle bolest nikde v lékařských zprávách nefiguruje. Neznám nikoho, kdo by měl, po potratu ze zdravotních důvodů, v kartě diagnozu "zlomené srdce".
Kdyby rodiče dětí, které se "tak docela nepovedly", dostali možnost opravdu reálně posoudit, co je čeká při té, nebo jiné volbě, možná by nevolili jinak, ale určitě by s tím mohli lépe žít.

Správná chvíle, začít o tom mluvit , nepřijde nikdy. Vždycky to bude někoho bolet. Ale taky to může někomu pomoct. Třeba i nám kteří jen přihlížíme.
Přestat se schovávat za soucitné, prázdné věty. Nezavírat oči před tím, co stejně nezmizí, jen proto, že se nekoukáme.

Nikdo přece netvrdil, že život není svině.