Za plotem rybníka

Za plotem rybníka bylo slyšet hlasy cyklistů, které nejprve jako jemné nezřetelné zvuky pronikaly odněkud z dálky, přibližovaly se, aby u rybníka dosáhly vrcholu a postupně zase slábly a mizely v prostoru.

Stejně tak nebylo za křovinatým plotem vidět projíždějící auta ani hlasitě troubící vlakové soupravy. Ve vezírku pod molem zatím poslední minuty života odpočítával strachem šílený kapr, jenž dávno pochopil, že odtud není cesty ven.

            Parta rybářů vytahovala z vody lína za línem, sem tam se na háčku zatřepetal stříbrný mazlavý cejn, zato obrovští kapři sebou jen výsměšně plácali o hladinu. Alešovo povědomí o rybaření sestávalo z toho, že stačí mít prut, žížalu a trpělivost. A té měl Aleš dostatek. Seděl hluboce zabořený v rybářské stoličce a usrkával z plechovky jedenáctku kozla.       

            „Dělej, vstávej, neseď tu jen tak a běž mu ho pomoct vytáhnout,“ obořil se na něj zničehonic nejzkušenější z party přezdívaný Kučma. Ukazoval přitom na jedenáctiletého hocha, který se na mole pral jak s urostlým línem, tak s neúměrně dlouhým prutem.

            „Vždyť je tam s ním Marek, to zvládnou,“ procedil mezi zuby Aleš a znuděně si lokl zteplalého piva.

            „To není to samé! Nechápeš, o co jde? Když jsem byl malý, táta se strýcem chytávali v řece holýma rukama pstruhy a já jsem jim po břehu poponášel vercajk. To nezapomeneš, to v tobě zůstane navždycky,“ vysvětloval starý rybář.

            Aleš vyskočil, popadl podběrák a běžel chlapcům na pomoc. Lín, který měl přinést iniciační zážitek, však neměl míru, a tak putoval zpátky do vody. Vyrvali mu z chřtánu háček a na rozloučenou jej malý Jiřík, ostatně jako každou chycenou rybu, kousl pro štěstí do ocasu.

            Když se Aleš vrátil ke své plechovce, běželo mu hlavou, co říkal starý Kučma. Něco na tom možná bylo. Před patnácti lety naučili oni dva rybařit Marka. Tenkrát pětiletého chlapce, kterému je dnes dvacet a učí jeho syna navázat háček, správně namotat vlasec, ukazuje mu, jakou návnadu dát, kam nejlépe nahodit. Alešovi už nezbývá nic jiného než zpovzdálí pokorně sledovat, jak nová generace přebírá otěže.

            Před pár dny si byli se synem zaběhat, to ho prvně napadlo, že se něco mění. Poprvé v životě mu nestačil, tomu malému bezbrannému dítěti v plenkách, které se bez něj ani nenajedlo, které bez něj bylo úplně ztracené, které tolikrát nechával vyhrát. Poprvé v životě musel zavolat: Počkej na mě! Byl to vzácný okamžik v životě otce a syna, kdy se patriarchát otřese v základech a jejich vztah dostává zcela nový rozměr. Stane se to však jen jednou. Otec, nedosažitelný zbožštělý vzor, který všechno dokáže, na všechno má řešení a vždycky najde cestu, jednoho dne bezradně zastaví, přizná, že špatně odbočil a vybídne syna, ať jede první. Pak už nic není jako dřív. To je ta chvíle, kdy končí dětství. Něco podobného cítil Aleš i teď. Jako kapr lapený ve vezírku, co už nemá sílu, aby protrhl síť, která obepíná jeho životní prostor, mu teď jasně docházelo, že z toho není cesty ven. Strhané tělo se rozkládá a nezadržitelně spěje k zániku. Svět už mu nepatří, přicházejí jiní, aby jej nahradili. Čeká ho těžký úkol, naučit se i v tom novém stísněném vesmíru dýchat.

            „Opravdu existují rybáři, co tři dny sedí na rybách a všechny ryby hážou zpátky do vody? Vždyť to nedává smysl chytat rybu, abych ji vyrval háček z tlamy a hodil ji zpátky do rybníka,“ přerušil Aleš dlouhotrvající trýznivé ticho.

            „Krátká iluze, která mizí, jakmile ji vytáhneš na světlo. Děláš snad celý život něco jiného?“ odsekl mu nasupeně Kučma. „Běž radši s Jiříkem rozdělat oheň, to bude užitečnější.“  

            Chytit rybu, která ještě ráno svobodně plavala v rybníku. Nanosit dříví, ořezat pruty, z kamení založit ohniště a svůj první úlovek opéct nad ohněm a společně s ostatními sníst. K tomu brambory pečené ve žhavém popelu. Nic lepšího chlapec do té doby nejedl.

            Po desáté večer přišla bouřka. To prý ryby berou nejlíp. Malý Jirka v pravé rybářské pláštěnce pobíhal mezi udicemi a reagoval na každé zatažení hladových ryb. Nevnímal déšť ani vlhkost v promočených botách. V jeho očích se ten večer rozhořely plamínky. Jiskry, které měly zažehnout něco opravdového. Aleš vše pozoroval z přístřešku rybářské bašty a kouřil. Když usínal, přistihl se, že se mu po tváři rozlévá blažený úsměv. Cítil, že jeho svět přetrvá.

            Do rána se vypršelo a brzy před rozbřeskem bylo vidět dvě postavy sedící u nahozených udic. Vlahý vzduch jim nadýmal plíce. Nejmladší a nejstarší z party snídali a pozorovali první paprsky pozvolna vycházejícího sytě oranžového slunce. Přes dvě generace od sebe vzdálení, a přitom si tak blízcí. Jeden obdivoval druhého. Za plotem rybníka už zase hřměly motory aut. V dálce zahoukal první ranní vlak.

            „Kolik ti vlastně je?“ zeptal se chlapec starého rybáře.

            „Čas strávený na rybách se prý do života nepočítá. To znamená, že jsem pořád ještě docela mladý, nebo ne?“ usmál se Kučma tradiční rybářské průpovídce.

            „Co je tam za tím plotem, jak odtamtud vychází to oranžové světlo?“

            „Svět. Nebo tak něco.“

            “Peklo?“

            „To často vyjde nastejno.“

            „Jakou chytls v životě největší rybu?“

            „Nepamatuju se. Moje ryba je asi pořád někde tam za tím plotem,“ ukázal Kučma prstem směrem k silnici. „Nepotřebuju chytit tu největší rybu. Stačí mi, aby peklo nebylo tady mezi náma, ale zůstalo tam venku. Člověk asi musí kousek svého světa nechat za plotem, aby na něj neviděl, jinak zešílí. Včera ten kapr, co jsme spolu a s tvým tátou opékali, to bylo moc fajn.“

            Vtom splávek prudce zajel pod hladinu. Oba jako jeden muž vyskočili, chytili udici a souběžně s ní trhli nahoru. Na konci vlasce byla zaseknutá ryba. Naviják dostal do ruky ten mladší a trpělivě přitahoval rybu ke břehu. Nebyla to ta největší ryba jejich života. Byl to zase jen malý slizký cejn. Podle rituálu kousli pro štěstí oba rybu do ocasu a pustili ji zpátky do vody.

            „Pojď, než se ostatní probudí, naučím tě vyřezat píšťalku z vrbového prutu, jak to kdysi můj táta naučil mě,“ vzal Kučma chlapce důstojně kolem ramen. Zajiskření v chlapcových očích mu zase na pár chvil vrátilo kus tolik potřebné chlapské vážnosti.  

            Za plotem rybníka mezitím začínal první prázdninový den.