Prezidentská volba jako sociologická studie společnosti

           Svůj komentář k právě skončeným prezidentským volbám začínám příběhem z dopisu čtenářky, učitelky základní školy.

           „V rámci komunikační a slohové výchovy jsem se s žáky bavila o způsobech získávání relevantních informací o prezidentských kandidátech. A jedna osmačka uprostřed hodiny nahlas povídá: Kunda sem, kunda tam! Za normálních okolností bych ji za to měla pokárat a napsat jí poznámku - jenomže - ona citovala výrok prezidenta. Klesli jsme skutečně tak hluboko?“ ptá se na konci svého dopisu.             

           Konfrontoval jsem s tímto pedagogickým dilematem lidi v svém okolí a dostal očekávanou odpověď: „Je to přesný překlad názvu hudební kapely, takže pan prezident nejenže nebyl vulgární, ale navíc ukázal, jak dobře ovládá cizí jazyk!“ Na moji druhou otázku, cože Miloš Zeman překládal, když v přímém přenosu Českého rozhlasu prohlásil, že „vláda zkurvila služební zákon“, mi bylo sděleno, že se pan prezident jako jediný nebojí říkat naplno svůj názor.

           Tak nějak podobně vypadá veškerá diskuze s voliči Miloše Zemana, jehož každé ohýbání pravdy, každičký přešlap v očích voličů ještě posiluje. Dovedu si živě představit, že kdyby prezident v opilosti poblil korunovační klenoty, byla by jistojistě na vině americká ambasáda nebo zaujatá a zkorumpovaná Česká televize. Doba postfaktická je u nás v současnosti dotažena ad absurdum.

           Mluví se o rozdělené společnosti. Jen samotný výčet podporovatelů obou kandidátů je více než výmluvný. Za Zemanem stáli převážně jím vyznamenaní umělci jako Zdeněk Troška, František Ringo Čech, Daniel Hůlka nebo normalizační zpěvák Michal David. Pro porovnání, osobnosti, které v této republice mají ještě jakýsi morální kredit, jednomyslně podpořily Jiřího Drahoše. Jen tak namátkou: Zdeněk Svěrák, Ivan Trojan, Petr Pithart, Boleslav Polívka, Tomáš Halík, Karel Schwarzenberg, Jiří Bartoška nebo Marie Rottrová.

           Vítěze voleb nakonec určili voliči demokratického hnutí ANO, o nichž je známo, že za koblihu zvolí na povel třeba lucifera. Miloš Zeman zvítězil na periferii, pouze v Praze a ve světě dominoval Jiří Drahoš. Tyto volby - stejně jako ty podzimní - však nebyly o názorech, faktech ani skutcích. Ukázaly však mnohé o společnosti jako takové. Bylo by pokrytecké nalhávat si, že celé prezidentské působení Miloše Zemana, stejně jako kampaň, kterou údajně nevedl, cílí na něco jiného než na nejnižší pudy neúspěšného, zatrpklého českého člověka, který nedokáže (častěji ani nechce) pracovat s informacemi a fanaticky ignoruje nabízená fakta. Živoucím důkazem jsou primitivní inzeráty, kterými v posledních týdnech zahltila veřejný prostor Zemanova nekampaň: „Stop imigrantům a Drahošovi!“ nebo „Lepší Zeman na Hradě, než imigrant v zahradě!“ Už druhé české volby v řadě tak rozhodli migranti, kteří tu nejsou.        

           Ano, tohle je dno.

           Proč však současný český člověk už z principu a trucu volí v rozporu s názorem intelektuálních elit národa? Slova jako umělec, podnikatel, inženýr nebo intelektuál jsou u nás totiž stále ještě sprostá slova. Stejně tak v mnohých přetrvává ten čtyřicet let hlásaný strach ze Západu. Je těžké popřít vše, čemu člověk celý život slepě věřil, a přiznat, že žil ve lži. Totalita je pořád ukryta někde hluboko v nás. Mojžíš vyvedl svůj lid na 40 let do pouště, aby vymřeli všichni, kdo si pamatovali egyptské otroctví. A nás ta svoboda po 28 letech pálí, raději bychom chtěli do bezpečného područí východních mocností. Jenže za jakou cenu?

           Zlo se dostává k moci v krizových dobách. Hospodářský kolaps Výmarské republiky stvořil nacistické Německo. Poválečný chaos zničené Evropy dopomohl k expanzi komunismu. Máme však my právo v době míru a v dějinách nebývalé ekonomické stability upřednostňovat agresivní diktátorský Východ před sebevraždu páchajícím Západem? Volíme toleranci zla před nepohodlným dobrem.

           Máme, co si zasloužíme. My jsme Zeman. Hrubí, arogantní a zbabělí.