Překonali Češi v prezidentských volbách sami sebe?

Vedle mnoha kontroverzí, lží a výčitek přinesly české prezidentské volby i jedno velmi zvláštní poznání.

27.1.2013 Už výsledky prvního kola okomentoval renomovaný slovenský novinář a šéfredaktor časopisu Týždeň Štefan Hríb slovy: „Příběh prezidentských voleb, kterými se právě světu prezentuje Česko, je v mnohém poučný. Ale je i krásny - postupem Karla Schwarzenberga do druhého kola překonalo Česko samo sebe.“

           Ano, tento příběh byl skutečně krásný. Jako mávnutím kouzelného proutku Češi zčistajasna vytrhli prezidentskou volbu ze spárů politických vlivů a plynule ji přeměnili na volbu lidských hodnot a morálních faktorů. V zástupu samozvaných mocenských usurpátorů poslali Češi do druhého kola Karla Schwarzenberga. Muže, který ve své  kampani s pokorou proklamoval, že je zastáncem morálních hodnot a příslibem návratu k ideálům Václava Havla. Skutečnost, že se téměř polovina našich voličů znovu přiklonila k těmto postojům, působí jako svěží závan již téměř ztracené české národní hrdosti. Stejně jako před více než 23 lety vlna intervencí ze světa umělců a intelektuálů semkla společnost k tomu, aby se znovu veřejně přihlásila k revolučnímu Havlovu odkazu, jehož velikost a hrdost, kterou navzdory názoru západního světa nedokážeme stále řádně docenit, se z nás pomalu začíná vytrácet v soudobé záplavě populistických levicových nářků.

           Stejným způsobem česká společnost v prezidentských volbách vyjádřila nesouhlas s postupujícím legitimizováním a bagatelizací předrevolučních událostí. Karel Schwarzenberg, člověk nijak neposkvrněn minulým režimem, po vzedmutí nevole zcela převálcoval jednoho z původně velkých favoritů prezidentské kampaně Jana Fischera. Ten, dle svých slov, vstoupil do KSČ kvůli dětem a kariéře. To mu sice nemůže sebrat nálepku slušného člověka, ale zároveň mu to zcela upírá morální právo kandidovat na prezidenta polistopadové České republiky. A v těchto volbách Češi ukázali, která cesta je jim bližší.      

           Postava prezidenta je v kulturně-historickém kontextu jakousi funkcí čestnou, a to pro osobnost, jakou národ bezvýhradně považuje za nejvyšší morální autoritu. Takovou osobnost v současnosti ve svém středu hledáme jen marně. Bylo by krátkozraké tvrdit, že takovou osobností je právě Karel Schwarzenberg. Není, ale je podstatné si uvědomit, že lidé nevolili osobu Karla Schwarzenberga, ale čisté ideály, už třiadvacet let zapadající prachem, do kterých byl v posledních měsících zhmotněn, které pár světlých měsíců bezděčně symbolizoval.

           A jak to všechno nakonec dopadlo - to není podstatné. Člověk přece nemůže být takový praktik, aby soudil jen výsledky - musí soudit hlavně pohnutky. „Nemám moc šancí, ale kandiduji, protože je to důležité,“ řekl před svojí kandidaturou Karel Schwarzenberg. A právě touto větou je vyjádřen přesah, který tak fascinuje nejen pana Hríba, ale měl by zaujmout nás všechny. Ano, ještě pořád máme být na co hrdí. A naši sousedé k nám stále mají proč vzhlížet. A ještě jednou Štefan Hríb: „Co se to stalo v České republice? Rozhodnutí české společnosti v prvním kole prezidentských voleb bylo v něčem fascinující. Po těch dlouhých letech něčeho nechutného se najednou jakoby z nějakých hlubin vynořilo něco krásné...“