Odcházení

Nejasná zpráva o konci českého školství...

„Podívejte, začneme třeba tím, jak jste tomu klučinovi ve druhé lavici u okna řekla, že je šikulka. To přece nemůžete.“

„Nerozumím,“ pozvedla oči k dámě v zářivě bílých šatech udiveně Heda.

„Nemůžete to prostě říct takhle explicitně před celou třídou.“

„Pořád nechápu, co je na tom špatně.“

„Musíte si uvědomit, že pro některé žáky to může být zraňující. Zejména pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí je to až diskriminační.“

„Chválit šikovného kluka je diskriminační?“

„Hele, o tom s vámi nebudu diskutovat. Druhá věc. Způsob, jakým jste opravovali tu písemku, byl naprosto neefektivní,“ pokračovala inspektorka.

„Vždyť jsem žáky asi dvacetkrát vyzvala, ať se ptají na to, čemu nerozumí, že jim to všechno znovu ráda vysvětlím,“ bránila se zaskočená učitelka.

„A nikdo se neptal. Jen seděli a mlčeli… Úplně promrhaná hodina. Navíc učit tvary zájmena jenž považuji za zcela zbytečné, stejně jako druhy vedlejších vět.“

„Je to snad moje chyba, že je jim všechno jedno? Že jim nevadí pětka, že je nezajímá, kde udělali chybu?“

„Prostě to můžete dělat jinou formou. Mohli si to třeba opravit společně ve skupinkách, nebo soutěžní formou v Kahootu na tabletech.“

„Ve skupinkách? Jak si proboha žáci, kteří dostali vesměs čtyřky a pětky sami společně opraví něco, čemu zjevně nikdo z nich nerozumí?“

„Ale oni si přece nemusí opravit všechno. Zažili neúspěch, už tak je ta situace pro ně frustrující. Úplně stačí, že si opraví třeba jen jedno z těch pěti cvičení. Takhle by si z té hodiny alespoň něco odnesli.“

„A zbytek učiva?“

„Heleďte, nové RVP je za rohem. V něm už je význam pravopisu upozaděn, mnohem větší důraz teď bude kladen na čtenářskou a pisatelskou gramotnost. Děti se budou učit číst s porozuměním a psát své vlastní texty.“

„A jakou budou mít ty žákovské práce úroveň, když v nich bude padesát pravopisných chyb?“

„Vy ale přece nebudete hodnotit pravopis! Důležitý bude obsah a hloubka daného textu. Přejděme ale k další věci. Přijali jsme na ČŠI stížnost, že žákům zadáváte povinnou četbu a vyžadujete po nich referáty o knihách.“

„Nevěděla jsem, že vést děti k četbě je hřích.“

„Není to hřích, mimočítankovou četbu samozřejmě požadovat můžete. Ale mezi námi, proč si raději nečtete v hodinách, na školách se dnes dělají pěkné čtenářské dílny. Nepřidělávejte si problémy. Klasická literatura nemá dnešním dětem co říct, už tak jsou zavaleny povinnostmi. Neberte jim volný čas, tím v nich ubíjíte kreativitu. Dělat referáty, to v době umělé inteligence přece nemá smysl.“

„A co má dnes ještě smysl?“ Heda složila zpřeházené papíry do šanonu před sebou, zvedla se ze židle a potichu zamířila ke dveřím.

„Počkejte! Ještě jsme neskončily,“ ozvala se za ní inspektorka.

„Já už jsem skončila,“ hlesla vyrovnaně Heda a pokračovala v odchodu. Mezi dveřmi se ještě na chvíli zastavila a otočila se na inspektorku. „Můžu se vás teď já zeptat na něco osobního?“

„Prosím,“ sykla důležitě inspektorka.

„Kolik je vám let?“

„Třicet sedm.“

„A co máte vystudováno?“

„Výchovu k občanství a speciální pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Proč vás to zajímá?“

„To jen tak,“ hlesla a poklidně za sebou zavřela dveře.

Když Heda vyšla branou školy ven na ulici, bylo jí mizerně. Cítila v hrudi zase tu úzkost, která se jí v posledních měsících vracela do těla stále častěji a se stoupající intenzitou. Smutně se rozhlédla po záhonech, jež kolem školy ve svém volném čase tak ráda vysazovala, a zdálo se jí, že mezi keři a květinami vidí pobíhat stovky žáků, kteří jí za všechny ty dlouhé roky prošli rukama. Rozhodla se, že nezamíří hned domů, ale že se ještě kousek projde. Zastavila se v antikvariátu s malou kavárničkou, kam si občas po práci zašla odpočinout. Brzy si však uvědomila, že vystavené knihy nevnímá, že kouká jakoby skrz výlohu a je myšlenkami úplně někde jinde. Minula hřiště, na němž si kdysi hrávaly děti z celého sídliště. Až na dva přízraky v kapucích na něm teď bylo pusto.

V zámecké zahradě se posadila u rybníka na lavičku a listovala v knize. Všimla si, že ryby, navyklé krmi od návštěvníků parku, rejdí po hladině a chtivě lapají otevřenými tlamičkami. Vytáhla z kabelky svačinu, kterou do sebe za celé dopoledne nedokázala nasoukat. Trhala kousky oschlých housek a házela je do vody. Okrasné barevné rybky se do nich ihned vděčně pustily. Hediny oči vnímaly už jen nehybnou vodní hladinu a komorní, pokojnou rybí hostinu pod břehem. Dlouhé minuty setrvávala v jakési tiché náměsíčnosti. A pak se v ní najednou něco zlomilo, jako by okolní svět najednou někam zmizel, a duše se jí plnila klidem.

Z toho klidu ji vyrušilo vyzvánění telefonu. „Co si, sakra, myslíš, že děláš?“ ozval se na druhé straně ředitel.

„Krmím ryby.“

„Umíš si představit, co nám ta ženská teď napíše do inspekční zprávy?“

„To je mi už tak nějak jedno.“

„Ty asi nechápeš, že já tu zprávu pak musím pověsit na web, a jak si myslíš, že potom budeme před veřejností vypadat? Co tomu řeknou na městě, a co je vůbec nejhorší, rodiče budou mít proti nám zase nabito. Měla by ses za ní zítra zastavit a dořešit to s ní.“

„Sám moc dobře víš, že ve svém věku už páteř před nikým ohýbat nebudu, Roberte. Které rodiče máš na mysli? Toho tatínka, co běhal po městě s peticí proti tobě a pak synovi profetoval koloběžku? Nebo toho nepřizpůsobivého otce pěti spratků s hispánskými jmény, který měsíc co měsíc posílá udání na ČŠI a vyhrožuje ombudsmanem? Anebo myslíš tu chorobně ambiciózní, zatrpklou advokátku, která nesnáší učitele, protože ji všichni chlapi kopli do zadku? Takoví lidé nás dnes mají soudit?“

„Já ti rozumím, ale mám zodpovědnost za lidi. Musíme se přizpůsobit době, Hedo, jinak nás sežere. Není čas hrát si na partyzány. Bude se propouštět, odchází nám žáci, nemáme počty.“

„A víš proč? Protože učíme, Roberte! Jsme nároční, něco po děckách chceme, známkujeme – a to se dnes nenosí. Holčička dostane dvě čtyřky a matka ji hned přehlašuje na jinou školu. Nedá se s tím bojovat. Není to fér hra. Po sedmatřiceti letech ve školství jsem se dnes té militantní svazačce zpovídala z toho, že učím děti číst. Nechápeš to, Roberte? Liberálové pálí knihy na ulicích. Je konec, prohráli jsme. A já chci prohrát hrdě. Jsem smířená. Ráno se za tebou zastavím v ředitelně. Promiň, měj se.“

Heda vsunula telefon zpátky do kabelky. Vysypala do vody poslední zbytky pečiva ze sáčku a klikatou písčitou pěšinkou mezi záhony odcházela. V teplém březnovém vzduchu bylo cítit probouzející se jaro. Po tvářích se jí rozlíval úsměv, už dlouho jí nebylo tak dobře. A s ní odcházel i kus starého světa. Světa, který už není.

www.pixabay.com