Když vidím, co se dnes považuje za umění, vůbec se nedivím, že jsou lidé takoví, jací jsou

Propast mezi obyčejnými lidmi a klasickou literaturou se prohlubuje. O současném postavení klasické literatury a jejím vlivu na společnost jsme si v našem rozhovoru popovídali s provozovatelem antikvariátu MILOŠEM BRADÍKEM.             

Dlouhá léta jste provozovatelem antikvariátu. Považujete se současně za odborníka na literaturu...? 

Tak už jsem tady čtyřicet let a za tu dobu se toho člověk postupem času dost naučí. Vždycky jsem hodně četl, a dost čtu pořád. Tady v antikvariátu člověk musí znát i to, co by třeba za normálních okolností nečetl. I o to, co mě nebaví, se musím zajímat, abych měl přehled.

Lze antikvariát považovat za jakési pojítko mezi lidmi a klasickou literaturou?

To nedokážu posoudit. Je dost poznat, že lidi čtou čím dál tím méně. Ta klasická literatura, jako například Jirásek a jemu podobní autoři, to už se dneska vůbec nečte. Ale na druhou stranu, lidi stále zajímá třeba ruská klasika - Dostojevský, Tolstoj, Gogol.

Kdo jsou návštěvníci vašeho antikvariátu? Jsou to spíše intelektuálové nebo je to různorodé?

Obecně jsou to spíše vzdělanější lidé. Dříve chodilo více takových těch babiček, co jezdívaly z venkova na trhy, a kupovaly třeba Javořickou - takovou tu červenou knihovnu, co bývala dříve, ale i to dnes prakticky vymizelo.

Koupil jsem si u vás sbírku básní od Lermontova za 36 korun. Soubor Čechovových povídek dokonce za 28 korun. Není to v jistém slova smyslu absurdní obraz naší společnosti?

Minimálně je to zajímavé. Když si to tak člověk vezme, za vyšší cenu prodáme spíše nějakou novější knihu, než tyto staré klasické věci. Může to být také tím, že jsou to knihy, které vyšly již v několika vydáních. Pokud to není nějaké bibliofilské vydání nebo nějaká zvláštní vazba, tak ty ceny jsou spíše nízké. My se musíme řídit poptávkou.

Jste obchodník, který musí generovat zisk. Hledíte při výkupu knih na to, jak se který titul bude prodávat, nebo si řeknete, že toto dílo zkrátka chcete ve svém obchodě mít? 

Bohužel musíme vybírat podle toho, co prodáme. Nelze dávat peníze do něčeho, co by nám tady leželo. Musím kolikrát s těžkým srdcem vracet lidem knihy, které sám doma mám a které bych za žádnou cenu neprodal. Ale lidem to musím vracet, protože to tady máme třeba ve dvou-třech vydáních, a není o to zájem. Jsou to kolikrát dobré věci, ale neprodají se.

Netrhá vám to srdce? Máte ještě sílu s tím bojovat?

Už to beru jako realitu. Předělávat lidem vkus a snažit se je měnit, aby kupovali hodnotnější literaturu, to jaksi nemá smysl.

Ani dříve jste neměl takové ambice?

Víte, když si někdo chce koupit tu Javořickou, těžko mu místo toho vnutím nějakou klasiku.   

Většina běžných knihkupectví je přeplněna populární - až brakovou literaturou. Na klasickou beletrii v nich takřka nenarazíte. Jak je možné, že komerce pohltila i tak historicky zavedenou oblast, jakou je umělecká literatura?

O tu klasiku mají zájem spíše lidé vzdělanější, z těch mladých zase studenti - maturanti, vysokoškoláci. Když lidem v dospělosti začnou jiné starosti, chodí do zaměstnání, mají rodinu - zájem o četbu klesá. Lidé, kteří dříve knihy kupovali, na to dnes nemají peníze. A ti, co na to mají, tak preferují úplně jiné zájmy. Spousta lidí má existenční problémy. Někteří lidé, kteří sem dříve chodili, se nám teď vyhýbají, protože mají strach, aby tady nenašli něco, co by je zaujalo a na co by neměli peníze. Číst se může - jíst se musí. Je těžká doba. Ta braková literatura, ta se prodává pořád. Je to takové nenáročné odlehčení od všedního života a lidé dnes hledají spíše únik.     

Všude slyšíme, jak těžká je doba. Není to jen náš alibismus? Copak se lidé před sto lety měli lépe? Žili v totalitě, bojovali ve světových válkách, umírali v plynových komorách...

Že by doba byla celkově špatná, to bych přímo neřekl, ale jsou jiné priority. Lidé jsou pod tlakem komerční společnosti. Stejné jako v literatuře je to i ve filmu. 60. a 70. léta - tvrdá komunistická totalita, přitom se točily tak krásné filmy. A dnes je svoboda a točí se z 90 % brak, že se na to skoro nedá jít do kina. Když chce člověk vidět nějaký kvalitní film, tak je to většinou něco staršího.

A nedá se jakýsi recept na život načerpat právě v knihách?

Jistě existují takové věci, ale kniha je jedna věc a život je věc druhá. Goethe ve Faustovi říká: „šedá je všechna teorie, jen věčný strom žití se stále zelená.“

Ani v dílech existencialistů nebo Hemingwayově Starci a moři - knize o víře ve věčnou důstojnost člověka - by jste ten návod nehledal?

Dneska, kdyby to člověk bral jako on, skončil by někde na ulici.

No a možná právě o to jde. Podle mě má umělecká literatura pozitivně formativní charakter.

Pokud se člověk nezformuje sám, jako mladý, pokud k tomu nemá nějaké sklony, nějak k tomu netíhne, tak myslím, že nějak ho formovat tady u nás, to myslím nemá smysl. Ten člověk se vytváří sám a v rodině, takže snažit se ho předělávat, to tady asi nejde.

Tvrdím, že kdybych si určité knihy přečetl už v osmnácti, můj život by se vyvíjel zcela jinak. Není škoda, že nepředkládáme mladým lidem k povinné četbě vážnější díla významných světových autorů, na úkor chronicky známých Babiček, Kyticí a Robinsonů...?

Je pravdou, že na rozdíl od nás tady, školy by na to mohly mít vliv, ale teď jde o to, jak velký mají učitelé literatury zájem žáky pro četbu získat.

Máte své oblíbené autory?

U mě jsou to třeba Karel Čapek nebo John Steinbeck, to je taková ta klasika. Líbí se mi krásná čeština Vladislava Vančury. Třeba Čapka tady máme dva plné regály. To jsou věci, které dnes lidi příliš nelákají, je to pro ně příliš náročná četba.

Co považujete za vrchol světové beletrie? 

Těžko říci. Někdo vyzdvihuje modernější autory, jako jsou Hemingway, Remarque nebo ten Steinbeck. Jiný může za vrchol považovat klasické renesanční autory. Já osobně inklinuji spíše k té modernější literatuře 20. století. Třeba Goethe a tyto starší klasické věci, jsou sice krásné, ale je to dneska spíše o tom, že si v tom člověk zalistuje a potěší se některými slovními obraty, ale na běžné čtení už to moc není.

Je to dáno rostoucím časovým odstupem? Ztrácí tyto knihy na aktuálnosti?

Každá doba má svoje. Dnes jsme v takové etapě vývoje, kdy je literatura až na druhém místě. Čtou se autoři, jako Viewegh - nechci nikoho odsuzovat - ale já bych také řadil spíše k té červené knihovně. Čtou to sice vzdělaní lidé, ale je to takové oddychové. Není to četba, která by člověku něco dala, jako je třeba ten Čapek. Tam jsou myšlenky, které jsou pořád platné. Viewegh, to je spíše smutný symbol doby.

Objevují se noví kvalitní autoři?

Já jsem spíše staromilec - mezi těmi novými nikoho nevidím. Je to tím, že ta doba je jiná. Já jsme zůstal stejný a doba pokročila.  

Při každé návštěvě vašeho antikvariátu na mě vždy dýchne jakási nostalgie. Cítíte ve své práci nějaký vyšší smysl - myslím tím, že lidem přibližujete literární díla, ke kterým by se jinak nedostali?

Ano. Je tu takový zvláštní klid. Člověk je s tím tak trochu srostlý. Dnes mi sice ten smysl připadá čím dál tím menší, protože lidí chodí čím dál tím méně, ale zase dělat něco, o čem bych si myslel, že vůbec nemá smysl, to by se také nedalo. Hlavně mě to baví. Člověk má radost, když přijde někdo objeví tady něco, co roky hledal. To mě potěší. Nebo, když lidé přijdou a zavzpomínají: „já jsme tady v tom obchodě před třiceti lety byl.“ I to mi dává dobrý pocit.

Je umění schopno ovlivňovat celé generace?

Já si myslím, že ovlivňuje. Ale všechno prochází svým vývojem. Jak v umění, tak i v té literatuře. Od renesance, manýrismu, až po současnost. Když vidím, co se dnes považuje za umění, tak se vůbec nedivím, že jsou lidé takoví, jací jsou. Když se kolikrát ve výtvarném umění dívám, co všechno může být považováno za umění, a za co jsou lidé schopni zaplatit jen proto, aby měli doma dílo od známého autora, nevěřím svým očím. A přitom je to jen pár pokřivených drátů. Je to prostě taková doba. Když se člověk podívá na krásné černobílé fotky Sudka, který chodil s fotoaparátem po Praze a fotil ty nejobyčejnější motivy, jsou to nádherné věci do dneška. A vedle toho, když si člověk vezme Saudka, který je barevný - to mi přijde jako taková typická komerce - a dnes se ty jeho fotky prodávají dráž, než ty Sudkovy.  

Je pravda, co se říká, že všechno bylo vymyšleno a všechno bylo napsáno?

Já si myslím, že vůbec ne. To jenom ti, kteří se snaží dělat něco za každou cenu, jen aby to bylo jiné, říkají: „všechno už bylo vymyšleno, všechno už bylo uděláno. Musíme vymyslet něco úplně jiného.“ Já si však myslím, že by šlo pokračovat i v tom stylu klasickém, jen by to dalo víc práce. Já myslím, že by se dnes daly psát takové knihy, jako psali Hemingway nebo Steinbeck, ale je otázka, jestli by to lidé četli a jestli by to prorazilo. Dnes jde opravdu spíš o to, aby se ta věc prodala, než aby vzniklo něco kvalitního. Když se vrátím k tomu filmu - aby to naplnilo kina. Natočit dnes třeba film pro artová kina, na to už se dneska těžko shánějí peníze.

Máte jistě pravdu, ale Solženicyn, Baudelaire nebo Pasternak netvořili proto, aby z toho měli komerční prospěch... 

Ano spousta umělců žila a umírala v chudobě. Holt dnešním umělcům se asi nechce žít v chudobě.

Pokoušel jste se vy sám někdy psát beletrii?

Já mám literaturu moc rád na to, abych se do ní pustil sám. Kdysi jsem psal básničky, ale to snad každý. Když mu bylo do těch dvaceti let, ale to byly spíše jen takové pokusy.

Čtou Češi méně v porovnání s ostatními evropskými zeměmi?

Řekl bych, že se u nás čte ještě poměrně dost. Vždycky se u nás četlo. U nás je tradice četby poměrně velká. V cizině to určitě není lepší. 

Je náš vkus poznamenán minulým režimem, za něhož u nás mohly vycházet pouze státem cenzurované tituly, které se povětšinou nedaly číst, a ke kvalitní literatuře se člověk prakticky nedostal?

Přesto všechno se dá říci, že i za cenzury vycházely věci, které byly kvalitní. Lidé hledali určitý únik od šedé každodennosti. Hledali kvalitnější literaturu právě proto, že byla zakázaná. Když už oficiálně vyšlo něco kvalitního, tak k tomu samozřejmě musela být alespoň nějaká politicky motivovaná předmluva. Spousta autorů vyšla jen proto, že se jejich díla podařilo takhle nějak protlačit. V edici Gama, která začala koncem osmdesátých let vydávat galerii moderních autorů, vyšli například Kerouac nebo Kesey. Tam opravdu vycházeli kvalitní autoři, až se člověk diví, jak to komunisti vůbec mohli pustit. Ale to byla doba, kdy už to jednak povolovalo a oni potřebovali u lidí navodit jakousi iluzi svobody.

Máte rád Kerouaca?

Kerouaca si rád přečtu, to je životní styl, který jsem před těmi třiceti-čtyřiceti lety vyznával. Dneska už bych se samozřejmě těžko vydával na nějakou cestu. Ale tehdy to byla naše ikona.

Dá se provozováním antikvariátu slušně uživit?

Je to vyloženě na přežití. Kdybych to nedělal těch čtyřicet let, dnes bych začal s něčím jiným. Buď musí být člověk finančně zajištění a dělat to spíše jako koníčka, nebo prostě tak jako já ze setrvačnosti. Těžko si taky už dovedu představit, že bych dělal něco jiného.

Jak velký rozdíl je v prodejnosti prózy a poezie?

Poezie už je dnes pouze okrajová záležitost. Je minorita lidí, kteří čtou poezii. Já třeba mám poezii velmi rád, ale také spíše tu klasičtější, než tu moderní. Občas se zajímá nějaká ta studentka. Po devadesátém roce šel zájem nahoru, ale teď už to pokleslo. Ale ještě horší je to s encyklopediemi. Dnes vychází krásné encyklopedie, mladí chtějí všechno a hned. Takže ty informace hledají na internetu

Existují i výtisky u nichž zákazníka, více než sám umělecký obsah, zajímá jejich sběratelská hodnota?

To jsou spíše ty sběratelské tisky. Kožené vazby nebo různé edice. Mám tady nádherné kožené vazby a neprodává se to, protože to jsou autoři, jako Jirásek - přestože je to třeba ilustrováno Kašparem. Jedině když to vyjde v nějaké edici a ten člověk si ji třeba kompletuje, tak potom je ochoten za to zaplatit.    

Nečtou mladí, nečtou staří. Je z toho cesta ven?

Čtou mladí, čtou i staří, ale čtou míň. Nedá se říci, že by lidé nečetli. Možná jen nečtou ty klasické knihy. Dost často vidím u lidí audiočtečky, i v tom se to odráží. Vždycky musí člověk vidět nějaké to světlo na konci tunelu. Nemyslím, že by to jednou skončilo. Literatura bude to sice jednou okrajovou záležitostí, ale že by to úplně skončilo, zas tak černě to nevidím.