Kam až necháme zajít náš pseudohumanismus..?

Takže prý „se toho za protektorátu Čechům zas tolik nedělo…" Kdyby tento výrok vyšel z úst některého z představitelů domácí krajně pravicové Dělnické strany sociální spravedlnosti, dalo by se nad tím snad mávnout rukou.

Jenže je-li autorem této věty někdejší ministryně spravedlnost Helena Válková, český občan musí minimálně zpozornět. Když se u nás tedy za okupace nic tak hrozného nedělo, kam se potom podle paní exministryně podělo těch 360 tisíc lidí? A z jakého důvodu máme památníky v Lidicích, Ležákách či jakémsi Javoříčku…copak o nich někdy někdo něco slyšel? A k čemupak sloužila dodnes vystavená gilotina v Pankrácké sekyrárně? A ten Terezín - to byl snad nějaký tábor, kam se Češi jezdili za okupace rekreovat?

           Pokud je ústy vysokých ústavních činitelů takto relativizováno rozlišení pachatelů a obětí i v tak zásadní a historicky probádané záležitosti, jako je 2. světová válka, pak se těžko můžeme divit, v jakém sociálním prostředí dnes žijeme. Skutečně pořád nevíme, kdo je pachatel a kdo oběť, zda okupant, či ten, kdo okupanta vyhnal - jestli k němu nebyl moc hrubý? A zda byli odsunutí sudetští Němci nevinní? Ten, kdo mlčky přihlíží zlu, stává se spolupachatelem.

           Stejné pocity bezmoci v člověku převládají, když na případ fyzického napadení pedagogů nezletilými klienty ve výchovném ústavu v Králíkách reaguje poslankyně Anna Putnová populistickým vyjádřením: „že děti bychom přece neměli trestat“. Nějak ale paní poslankyně pozapomněla v televizním spotu zmínit jednu elementární skutečnost, to, že tyto „děti“ způsobily svému vychovateli téměř smrtelná zranění, když při bodném útoku o pouhé tři centimetry minuly jeho krční tepnu. Druhá pedagožka, poté co ji chlapci srazili k zemi a dokopali, se zhroutila a byla v péči psychologů. Jaký důsledek bude mít tento incident pro postižené pedagogy a jejich rodiny, o to už se paní poslankyni evidentně nezajímá - hlavně že budou ochráněna práva mladých násilníků.

           Dokud budou příslušné resorty spravovány lidmi, kteří o skutečné každodenní praxi zhola nic neví, lidmi, jež jsou na vysoké posty dosazeni svými politickými stranami a v zájmu zachování svého teplého místečka se ohánějí populistickými výroky o falešné humanitě, lidmi, kteří mluví jakousi jinotajnou řečí, v níž se musí říkat namísto ostrahy - zvýšený individuální přístup, místo trestu - výchovné opatření a místo chovanec - klient, nikam se naše pseudolidskoprávní společnost neposune. Čtyřicet let u nás byla lidská práva potlačována - možná jsme tak k této otázce až příliš přecitlivělí. Humanita je u nás bohužel v současnosti interpretována tak, že si většina českého obyvatelstva myslí, že náš stát chrání více pachatele než oběti, a při poslechu zmíněných výroků nelze nenabýt pocitu, že skutečně nejsou příliš daleko od pravdy.

           Kancelář ombudsmanky se dnes mohutně zabývá tím, zda není bezpečnostními prohlídkami ve věznicích narušena lidská důstojnost vězňů. Novopečený samozvaný odborník na světové vězeňství David Rath by chtěl pro vězně přístup na internet, televizi, rádio, denní telefonáty, oddělnou místnost pro intimní styk a dokonce plavecký bazén. Ale zajímá se někdo o to, s čím se musí vyrovnávat oběti jejich zločinů? U nás se policista bojí vytáhnout pistoli, protože má strach, aby kvůli tomu nepřišel o práci. U nás když vystřelíte na zloděje, který prchá z místa činu, dopouštíte se sami trestného činu. Jako by v našem státě byl kdejaký kriminálník přednější než normální člověk. Učitelé se bojí vychovávat děti, aby na ně rodiče nepodali trestní oznámení. Dáte-li svému dítěti na veřejnosti facku, přijde na vás OSPOD. Ale copak lze vychovávat dítě bez zákazů a omezení? Vždyť už J. J. Rousseau napsal: „Nikdy nebudu dbát, aby se Emil neporanil... snášet bolest je první předmět, kterému se má učit a který bude potřebovat nejvíce.“

           A tak se nám přehnaná ochrana lidských práv obrací paradoxně právě proti lidem. Podobně, jako když jsme v zájmu zachování lidské důstojnosti zakázali používání klecových lůžek v psychiatrických léčebnách a sociálních ústavech. Ale zeptejte se lidí z praxe, co je toho výsledkem… přemedikování pacientů ztišujícími prostředky téměř do polomrtva, aby vůbec bylo možné tyto lidi v zařízeních nějakým způsobem udržet.            

           Naše soudy nejsou schopny poslat za mříže ani člověka, který byl přichycen se sedmimilionovým úplatkem v krabici od vína. Snaží se nám namluvit, že vlivného člena severočeské ČSSD Romana Housku zabil, co čert nechtěl, náhodný kolemjdoucí, jenž měl u sebe (opět zcela náhodu) nabitou zbraň a tak nešťastného kmotra zastřelil - opravdu smutný příběh. Ale skutečně „pozitivní“ zprávou je, že exministryně Válková přezkoumala asi po stopadesáté spis chronického kriminálníka, zloděje, násilníka a podle rozhodnutí soudu také vraha Jiřího Kajínka - hlavně aby nám chudák nevinný v tom vězení moc netrpěl. Pokud je tohle, to nejdůležitější, čím se chce ministerstvo spravedlnosti zabývat, máme se v blízké budoucnosti na co těšit. 

           Kam až necháme zajít náš pseudohumanismus? Jako bychom začínali zapomínat, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Masové vrahy z bývalé Jugoslávie a jejich advokáty dodnes necháváme žvanit v Haagu. Tolerujeme-li zlo, ať už pod záštitou falešné humanity, multikulturality či pseudolidskoprávní morálky, zaděláváme si do budoucna na pořádné problémy - a některé důsledky sklízíme už dnes. (30.3.2014)