Dovedeme správně využít iluzi?

Rozhodnete-li se o Vánocích navštívit štědrovečerní mši svatou (která se navzdory svému přívlastku paradoxně jen zřídkakdy koná o Půlnoci), namísto poklidného svátečního rozjímání se stanete svědky nemála absurdních okamžiků.

Každý rok si opětovně kladu otázku, jaký magnetismus, jaká to síla, táhne roztodivná individua od štědrovečerního stolu do kostela k setkání s Bohem. Během mše totiž není možné přeslechnout bezskrupulózní hlasité rozpravy některých namol opilých návštěvníků, nejevících ani nejmenší zájem o to, co se děje za oltářem. Stejně jako nelze nevnímat neutuchající rušivý tok lidské masy, jejíž životnost uvnitř nepřesahuje zpravidla deset minut a kterou zanedlouho po vstupu do kostela začíná nabízený program nudit, a tak záhy opouští představení - o potřebě dodržovat jistý etický konsenzus o sejmutí pokrývky hlavy ani nemluvě. Jiní vánoční návštěvníci naopak cítí potřebu si tento nevšední, v jejich životě zcela ojedinělý, duchovní zážitek zdokumentovat. Cvakání a oslňující záblesky fotoaparátů zase vyvolávají nepříjemné reminiscence skutečným věřícím, kteří pamatují ještě doby dávno minulé, kdy náboženství bylo pro vládnoucí režim „opiem lidstva“ a kdy návštěva nedělní bohoslužby byla výrazem osobní statečnosti.  

           Kromě tiché (avšak oprávněné) výčitky, že se na tomto místě s většinou přítomných setkává pouze jednou ročně, zaznělo během nepříliš nápaditého kázání, které se nedokázalo vymanit z všudypřítomného vánočního patosu, z farářových úst odvážné provolání, že prý „žijeme pro lásku.“ Tak nevím… copak by se něco pomíjivého mohlo stát smyslem našeho bytí? Ostatně vždyť v naší zemi už slovo láska stačilo získat ironický podtón. Někdo si dokonce dal tu práci a sestavil třísetčlenný seznam jakýchsi „pravdoláskařů“. Těžko si pod tímto lingvistickým novotvarem něco konkrétního představit - Slovník spisovné češtiny ho dosud nezná - internet však ano: „pravdoláskař - člověk podobného ideového zaměření jako Václav Havel, pozn. slovo je povětšinou užito v pejorativním, dehonestujícím smyslu“. No, jsme to ale podivný národ, když sami zesměšňujeme to, čím by se jiní chlubili.

           Těžko se pak můžeme divit tomu, že u nás dnes už ani neplatí, že to, co se ukradlo, mělo by se také vrátit. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vyvolává v Česku stále negativní emoce. A zatímco si na Štědrý den věčně nespokojení Češi užívali vánočního klidu a pohody, při náletech syrského letectva v oblasti jihovýchodně od Damašku zahynulo dvacet civilistů včetně sedmi dětí.

           Můžeme církvím vyčítat mnohé, můžeme jim závidět navrácený majetek, ovšem hlásá-li někdo v 21. století „cti otce svého i matku svou, nezabiješ, nepokradeš“ - není to snad tak úplně špatně. Klerikální a sametově-revoluční pravda a láska může leckomu zavánět kýčem, ale člověk v postmoderní pragmatičnosti možná potřebuje zachovat si v sobě trochu vědomého, naivního idealismu. Umět správně využít iluzi. A nejsou právě o tom celé křesťanské Vánoce..?