Bermudský trojúhelník českého školství

Vláda schválila novou strategii vzdělávání Ministerstva školství do roku 2030. Podle ministra Roberta Plagy má „vzdělávání jedenadvacátého století rozvíjet klíčové kompetence, které děti potřebují, aby mohly prožít úspěšný život."

            Co konkrétního si pod tímto vyhlášením má člověk představit, těžko říct. Wikipedie napovídá, že „klíčové kompetence jsou souhrn vědomostí, dovedností a schopností, které jsou důležité pro uplatnění člověka ve společnosti.“ A jsme zase tam, kde jsme byli na začátku. Ministerstvo školství dlouhodobě tápe a točí se v kruhu. Rádo by představilo úspěchy svých reforem a strategií, bohužel se však nemá čím pochlubit. A tak mlží.

            Jedním z nosných pilířů nové strategie je důraz na formativní hodnocení, podle něhož se žáci nesrovnávají mezi sebou, ale hodnocení se zaměřuje na dosahování individuálních výukových cílů každého z nich. To úzce souvisí s trendem současné vzdělávací politiky MŠMT, jehož prioritou je pokud možno co nejdéle před rodičem ututlat, že jeho dítě toho moc neumí, a zároveň ho přesvědčit, že to u nás děláme moderně, pokrokově a hlavně individualizovaně. Reálně, když pak vedle sebe v lavici sedící žáci dostanou stejnou známku jeden za 3 chyby a druhý za 6 chyb, protože mají každý jinak nastavené výukové cíle, nejenže se v systému, který nemá jasná pravidla, nemůžou orientovat a nebudou mu rozumět, ale ti zodpovědnější se budou oprávněně cítit podvedeni, což logicky povede ke ztrátě motivace.

            Velmi podobné je to se současným tlakem na odklon od klasických známek ke slovnímu hodnocení. Známka totiž přesně ukáže, kolik toho žák umí, či neumí, jestli se doma učil, nebo ne. A to se dnes nenosí. Žijeme pod diktaturou liberalismu. Některé alternativní pedagogické proudy dokonce tvrdí, že hloupé a líné děti neexistují. Strategie ministerstva proto počítá se snížením počtu dětí odcházejících na víceletá gymnázia. Na našich školách už se prakticky nepropadá, o to už je třeba si vyloženě říct. Učitel si navíc musí pětku na vysvědčení řádně zodpovědět a doložit na koberečku v ředitelně. Už sama představa, že by učitel psal každému ze svých sto padesáti žáků obsáhlé slovní hodnocení, je utopická. Nehledě na to, že za současného strachu z rodičů a České školní inspekce by se slovní hodnocení většiny učitelů smrsklo na stopadesátkrát bezobsažné „je šikovný, snaží se.“.

            A o tom je celá nová strategie 2030+, jen samé prázdné, líbivé fráze. O jaké nerovnosti v přístupu ke vzdělávání se tu hovoří? Mladý člověk dnes bez výraznějších problémů doputuje vzdělávacím systémem bezplatně až k maturitě. Ta je rok od roku snadnější, ještě před pár lety by ji zvládl i lehce nadprůměrný deváťák. Paradoxně je ji však dnes schopno úspěšně absolvovat stále méně středoškoláků. Tuto podivnou nepřímou úměru ministerstvo nedokáže obhájit, a tak hodilo vinu na učitele a povinnou maturitu z matematiky raději odložilo. Prý až se učitelé matematiky naučí matematiku lépe učit.

            Dalším zdůrazňovaným bodem strategie je výrazná redukce obsahu učiva. Copak už se nějaký atlet zlepšil snížením tréninkových dávek a seškrtáním stanovených limitů? Jako častý argument zaznívá, že by se děti měly ve škole učit jen to, co budou v životě potřebovat. No jo, ale kdo z nás v patnácti věděl, co bude v životě dělat? Copak jsem mohl tušit, že ve svém prvním zaměstnání využiju při pájení plošných spojů nenáviděnou fyziku? Že vzápětí budu muset při práci v baru umět perfektně počítat? Jak se mi při cestách po Rakousku bude hodit němčina? Že k publikování v novinách je nutné ovládat pravopis? Jednou třeba začnu hrát na kytaru, nadchnu se pro biologii nebo budu na univerzitě přednášet dějiny umění, bůhví. Život je nevyzpytatelný a základní škola do nás má v co největší možné míře natlačit všeobecný základ, který je odrazovým můstkem k naší pozdější seberealizaci.

            Proč se dnešní děti nezvládají naučit to, co dokázaly generace před nimi? My si na rozdíl od ministerstva nemusíme lhát. Uvázli jsme v bermudském trojúhelníku učitel-žák-rodič. Zákopová válka tří vzájemně se nechápajících, znepřátelených světů. Škola se nemění. Učitel je profesně vybaven k tomu, aby dokázal žáka dovést k výsledkům. Žák jedenadvacátého století moc nechápe, proč do školy chodí a celkem logicky vnáší mezi dva žernovy, mezi nimiž je zmítán, rozvrat. Ale tak tomu bylo vždycky, nebyli jsme jiní. Co se však dnes výrazně proměnilo, je úloha rodiče, největšího nepřítele vzdělání. Nás se naši rodiče neptali, jestli nejsme učením přetíženi, jestli nás to učení baví, jestli není učitelka moc přísná, jestli si na nás nezasedla nebo jestli jsme si tu poznámku zasloužili. Víc než výmluvám pubertálního potomka jednoduše věřili názoru dospělého pedagoga.

            Těžko očekávat pozitivní změny od ministerstva, které si samo platí neziskové organizace, aby rozvracely státní školství. České školství nepotřebuje další prázdné reformy a líbivé strategie, stačí škole jako instituci vrátit vážnost a začít vzdělání znovu vnímat jako hodnotu. Změna ale musí vyjít především z nás samých. Obraťme se od nevýchovy zpět k výchově. Nehledejme ospravedlnění pro vlastní výchovná selhání a začněme být zase na své děti přísní. Přestaňme jim lhát, že jsou lepší, než ve skutečnosti jsou. Zaslouží si znát pravdu. Buďme k nim spravedliví…