Žijeme jako Calhounovy myši?

Popularita toho experimentu se vrací v módních vlnách: Dejte myší populaci vše, co potřebuje, plus bezpečí, a za několik desítek generací dojde po řadě peripetií k vymření kolonie. Lidé v tom hledají paralelu k dnešnímu světu.

Takže s přibývajícími zprávami o snižování porodnosti napříč všemi kulturami přibývá současně trochu hysterických zvolání, že finále lidské verze Calhounova experimentu se blíží. A vskutku, v jeho obřím akváriu došlo nejprve k populační explozi, poté naopak k populační implozi a na konci k vyhynutí. Je to chytlavý obraz, protože (co si budeme namlouvat) lidé mají vlastně rádi katastrofy, zvláště v podobě šokujícího vyprávění nebo publicistického strašení. Nad vidinou „nevyhnutelného“ konce lidstva se proto zástupy chytají za hlavu a propadají na sociálních sítích pohodlnému, a příjemně lechtivému zoufalství.

Ve skutečnosti je ten příměr již na první pohled úplný a naprosto zjevný nesmysl. Nikoliv experiment samotný, ten samozřejmě posunul poznání dál (jakkoliv problematicky), ale to až trochu idiotské srovnání „myši v akváriu = lidská společnost dostatku“ neustojí ani ten nejmenší kritický pohled na věc.

Calhounův experiment je prostě a jednoznačně jen a pouze o myších, navíc je naprosto umělý a cílený na výsledek. Jakkoliv jsou myši v mnoha ohledech tvorové schopní, těžko si najdou jinou smysluplnou činnost, když je jim odebrána nutnost honby za potravou a možnost standardního chování. V Calhounově kolonii jsou myši ubity neschopností naplnit čas a nárůstem vzájemné agresivity. S drobnou nadsázkou: Unudí se a usoupeří se k smrti, protože jejich schopnosti nejsou takové, aby modly nahradit činnost, která v normálních podmínkách zaplňuje devadesát procent jejich bdělého času, něčím jiným. (Za zmínku stojí, že Calhoum experiment opakoval mnohokrát, než došel k výsledku, který ho svou katastrofičností uspokojil.)

To je ovšem jiná věc, jde spíše o vědecké selhání. Především totiž platí, že lidé jsou sice různí, mají velmi odlišně dávkované schopnosti, v různé míře podléhají pudům, ale v žádném případě nejsou myši. Kterýkoliv lidský jedinec je nepoměrně kreativnější než kterýkoliv příslušník živočišné říše. A naopak vůbec neplatí, že vše dostávají bez námahy z externích zdrojů, jako tvorové v Calhounově experimentu. Dokonce ani v těch nejbohatších společnostech a v těch nejbohatších vrstvách to neplatí a lze předpokládat, že ani nikdy platit nebude.

A teď to hlavní: Lidské potřeby jsou nekonečné a naštěstí skutečně nekončí u dostatku zrní a vody. Což je právě dáno tím, že lidská mysl je kreativní (a ano, někdy to není poznat a jindy se kreativita vypraví vysloveně špatným směrem).

Přiznejme ale průběhu Calhounova experimentu a naší realitě jistou občasnou vnější podobnost, která asi stojí za zmínku. A tím se vracíme k demografii: Proč tedy lidstvo obrátilo kormidlo od demografické expanze k tomu, že za pár desítek let začne lidí na planetě reálně ubývat?

Začněme jednoduchým protiargumentem. Počet obyvatel Země nemohl růst nekonečně dlouho, to je zjevný nesmysl. Nutně tedy musí přijít okamžik, kdy se růst zastaví. Pak je zde vcelku elementární „protiotázka“: „A ten konec růstu populace někomu nebo něčemu vadí?“

Samozřejmě totiž to, že po dlouhých staletích přeruší lidstvo populační růst a dojde k nějakému zatím neznámému poklesu, není důležité samo o sobě. Důležité jsou důvody, proč se to děje. A zase ani tak kvůli tomu, že bychom s tím jevem měli nějak bojovat, jako spíše kvůli poznání logiky a vývoje Země a společností, které ji obývají.

Některé z oněch důvodů dobře známe a jsou naprosto jednoznačně a exaktně prokázané.

Za prvé existuje silný vztah mezi úmrtností v dětském věku a obvyklým věkem dožití a počtem narozených dětí. Pokud rodiče nemusejí mít mnoho dětí k tomu, aby se alespoň některé o ně postaraly ve věku poproduktivním, pak počet narozených dětí klesne. Je to ekonomické chování a neberte mne kvůli následujícímu příměru jako nějakou cynickou bytost bez empatie. Z hlediska rodiče děti představují děti do doby, než se stanou pracovní silou náklady. V době pracovní nemohoucnosti rodičů jsou pak pojistkou jejich obživy. Největším nepřítelem vysoké porodnosti je celosvětové masové očkování proti základním nemocem. Čím více dětí přežije do dospělosti, tím nižší potřeba je rodit další.

Za druhé platí, že velkým nepřítelem vysoké porodnosti je vzdělání žen. I když to někdo popírá, tak vzdělání rozvíjí představivost, a s větší představivostí se objeví i jiné životní cíle než obstarávat domácnost a vychovat patnáct dětí. Až tak jednoduché to je.

Oba tyto důvody ale vysvětlují pokles porodnosti v Asii včetně Číny a také v Africe a všude možně jinde, nikoliv ale ve vyspělých zemích. Ty si touto fází samozřejmě prošly již celkem dávno, překonaly i důsledky penzijních systémů (snížení potřeby mít děti jako živitele ve stáří). Proč v nich ale porodnost klesá i nadále a ukotvuje se někde na úrovni 1,5 dítěte na ženu v produktivním věku?

Pro pořádek: Ta hodnota 1,5 je skutečně postupné vymírání, to je bohužel matematická pravda, kterou nikdo „neokecá“. Prostá reprodukce (kolik umře, tolik se narodí) je na hranici kolem 2,1 dítěte na jednu ženu.

Někdo říká, že to tkví v nedostatečné státní podpoře rodinného života a výchovy dětí. Možná na tom něco bude, protože skutečně země s největší pomocí matkám mají obvykle o něco vyšší porodnost. Jenže ouha! Neplatí to zdaleka vždy a všude a třeba USA se drží na hraně přirozeného růstu při podpoře podstatně nižší, než je běžné v Evropě. A naopak Maďarsko, které se podporou rodin s dětmi pyšní, má data na hraně zoufalství.

Někdo zase říká, že to je společenským rozpadem a ústupem tradičních hodnot a konzervatismu a jeho nahrazením liberálním „neomarxismem“. Zajímavá teorie. Ještě lepší by byla, kdyby alespoň trochu odpovídala statistickým datům. Což tedy neodpovídá. Silně katolické země jako Itálie či Polsko mají dlouhodobě nižší porodnost než některé bašty liberalismu a ateismu.

Jiní tvrdí, že data jsou zkreslená migrací a že tam, kde se drží relativně vysoká porodnost, je to díly vysoké porodnosti migrantů. Také dobrý pokus, v tomto případě je možné tu tezi i dílčím způsobem uznat, ale je prokázáno (znovu naprosto jednoznačně), že již druhá generace migrantů se počtem dětí dostává těsně nad obvyklý stav okolí, třetí v tomto směru zcela zapadne do místní společnosti. Navíc to tedy ani náhodou nevysvětluje nízkou porodnost tradiční společnosti vyspělých zemí.

Dovolila bych si nabídnout jedno vysvětlení, které je podle mého vcelku univerzální. Zdánlivě nijak nesouvisí s ekonomikou, ale ve skutečnosti s ní souvisí celkem hodně.

Myslím si, že jedním z hlavních (nikoliv jediným) důvodů nízké porodnosti u nás (a ve vyspělých zemích), zvláště pak poklesu tohoto ukazatele v posledních letech, je vysoká míra obav obyvatel z budoucnosti. Nikoliv ve smyslu „budoucnosti“ podle konjunkturálních průzkumů a otázky „budete se mít za rok lépe, stejně nebo hůře oproti současnosti“. Tedy ne té „budoucnosti“, kterou je možné vylepšit novou dávkou, novou školkou nebo podporou částečných úvazků (jakkoliv to všechno svůj význam jistě má). V rovině této „budoucnosti“ jsou lidé celkem optimističtí. Mám však na mysli budoucnost v poněkud metafyzičtějším smyslu slova.

Existenciální pocit toho, že náš svět a naše společnost se vyvíjejí směrem k velkému konfliktu, ať již má mít podobu světové války, občanské války, střetu civilizací, světové pandemie smrtící nemoci, klimatické katastrofy nebo meteoritu z vesmíru, je stále silnější. Neříkám racionálnější nebo pravdivější, tyto kategorie do toho nepleťme. Je prostě a jenom silnější. V podstatě kterákoliv skupina obyvatel moderních společností, ať mladší nebo starší, méně či více vzdělaná, trpí silným pocitem toho, že přichází velký, v podstatě neřešitelný problém, do kterého „přivést děti“ hraničí s nezodpovědným hazardem.

Heslem dne se stalo „budeme rádi, když se postaráme o jedno“. Nenechme se klamat tím, že jde op dopad problémů se snižováním životní úrovně. Ve skutečnosti jde o problém daleko hlubší. V tom je velký rozdíl mezi Calhounovým myším „rájem“ a současným bohatým světem. Myši se unudily k smrti. My se k ní chystáme „proustarat“.

Naštěstí se to nestane, protože lidská mysl je kreativní a najde řešení svých vlastních problémů. Jako ho našla vždycky v dějinách.

Zbývá však ona „podotázka“ nadhozená výše v textu: „A ten konec růstu populace někomu nebo něčemu vadí?“ Ano, bude to překvapivě potíž. Jenže to už je na další blog.