Zemřel EvD, rudý Marťan mezi pozemšťany

Zpráva o úmrtí Ericha von Dänikena vyvolala, jako každá zpráva o úmrtí i jenom trochu známé osobnosti, jistou nepřehlédnutelnou nostalgickou vlnu. Mohli bychom ji nazvat „Svět již nikdy nebude takový, jaký byl dříve“.

Dnešním mladým nicméně jeho jméno asi mnoho neřekne. Přece jenom doba, kdy Vzpomínky na budoucnost jako první ze zástupu Dänikenových zhruba čtyřiceti v principu stále stejných knih, trhaly rekordy v prodejích a čtenosti, je pro ně až astronomicky vzdálená. No jistě, český překlad vyšel v roce 1969, takže zhruba někdy ve středověku. Avšak naprostou pravdou je, že právě oni podědí svět, který von Däniken ovlivnil možná více, než bychom si byli ochotni připustit. Když nyní ti racionálnější z nás všech (tím mám na mysli nás všech bez rozdílu věku) občas s hlavou v dlaních a hrůzou v oku sledují sílící moc konspiračních teorií, New Age, scientologie, plochozemství a všeho podobného (odpusťte mi jednoznačnost) balastu, tak právě von Däniken stál dlouhé roky v čele těch, kteří svým nesporným umem a pracovitostí proklestili cestu těchto novodobých náboženství skrze hradbu evropské racionality.

V kostce je to asi takto. Podle von Dänikena (a jeho souputníků i následovatelů) v podstatě všechno větší a složité (typicky pyramidy, sochy na Velikonočních ostrovech a tak dále) v minulosti postavili mimozemšťané. Jednotlivé proudy původní myšlenky se liší v tom, proč se tím piloti UFO, zelení mužíčci, Vesmírní lidé a všichni ostatní, vlastně zaobírali. Zda šlo o vliv pozitivní nebo negativní, pomoc nebo zotročení a v mnoha dalších detailech najdeme neřešitelné rozpory. Základ je ale stejný. Naše dějiny nejsou tím, čím se zdají být.

Jistě, takové výstřelky zde byly před von Dänikenem, UFOmánie ve Spojených státech začala nejpozději v padesátých letech. Navíc podobné myšlenky představují minimálně významný díl tématiky mimořádně obsáhlé knihovny světové sci-fi. Ostatně: The truth is out there! Ale von Däniken vzal tyto myšlenkové hříčky, učinil z nich teologický systém a připravil je k tomu, aby se popírání racionálních vysvětlení mohlo stát základem nových náboženství. Něco jiného je autor zábavných knih, který si hraje s otázkami vesmírných bran a mimořádně vyspělých civilizací, nebo seriál o tom, jak americká vláda utajuje návštěvy UFO, a něco jiného je autor „populárně naučných knih“, který sice s množstvím otazníků, ale vlastně dosti autoritativně a s vynecháním nepohodlných faktů klade jakoby vědecké otázky. Von Däniken povýšil fikci na realitu.

Nechci ale psát nekrolog jednoho nenápadně působícího, nicméně velmi vlivného švýcarského autora knih. Od toho jsou jistě povolanější. Co je velmi zajímavé a co mne na tom příběhu skutečně zajímá, to je ona zvláštní schopnost nových náboženství považovat nás i naše předky za neschopné, v podstatě méněcenné a hloupé, za bytosti, které by nedosáhly vlastně ničeho, nebýt zelených mužíků nebo světelných bytostí, prostě schopných, vzdělaných a daleko vyvinutějších ras z hlubin kosmu. Což není o moc jiné, než představa světa plného jednotlivců bez schopnosti nějak ovlivnit životy, jednotlivců, kteří jsou ovládáni ještěry nebo deep state nebo zednářskými lóžemi.

Proč mne to tak překvapuje? Je to totiž neuvěřitelně neekonomické myšlení. Lidstvo ve skutečnosti dosahovalo a dosahuje obrovského pokroku ve smyslu objevů, pochopení našeho světa či schopnosti jeho utváření. Netvrdím, že jsme nutně šťastnější a spokojenější, ale z hlediska schopnosti materiálně zajistit sebe i jiné před námi musím tiše smeknout.

A jsem u jádra věci. To, co spojuje svým způsobem dänikenovské představy, konspirace o všemocných spiknutích, ale také komunisty, jakkoliv to vypadá absurdně řadit tyto skupiny do jedné řady, je nedůvěra v to, co v roce 1776 vetkal Adam Smith do svého Bohatství národů. Věci se dějí a posouvají díky tomu, že si lidé chtějí naplnit své potřeby a přání. Není k tomu vůbec potřeba nějaký plán, není k tomu potřeba žádná superinteligence, která to řídí a usměrňuje, která by přinesla „štěstí pro všechny“. Stačí taková jednoduchá a skoro až primitivní věc, jako svobodný a volný trh.

Zemřel von Däniken, člověk, který věřil v to, že bez mocného plánu uskutečňovaného supercivilizací by lidstvo nedosáhlo toho, čeho dosáhlo. Člověk, který nutně musel naopak hluboce nevěřit v člověka jako svobodného jedince, jako individualitu. Tuto víru i nevíru obalil trochou pseudopvědeckého vypočítávání různých (a skutečně mnohdy zvláštních) okolností a mírně či více poupravených faktů. O nic jiného ve skutečnosti nešlo a nejde.

Erich von Däniken byl takový rudý a v důsledku trochu marxistický Marťan mezi námi. Poskytoval mnohým příjemnou dávku vzrušení a napětí, čímž jim dával ochranu před holým faktem, že všechno se děje jenom a pouze kvůli tomu, že člověk je (v dobrém smyslu slova) sobec, který má touhu spotřebovávat a uspokojovat svoje potřeby. Což je skutečnost, ze které jsme, čert ví proč, strašně znepokojeni. A zatímco Marx z toho nabídnul východisko skrze kolektivismus a plánování, von Däniken byl ještě důslednější. Nabídnul náboženství, podle kterého jsou kdesi bytosti, které i tohle dělaly, dělají a nakonec udělají za nás.

Věř, a víra tvá tě udraví. (Lukáš 17:19 B21)