Vítězný argentinský dřevorubec jako inspirace pro Česko?

Potkala jsem před svátky dávného známého, zapovídali jsme se na ulici. Padla jedna věta, která mne v duchu trochu rozesmála, ale v tu chvíli jsem to nechala být. Zněla asi takto: Kéž by u nás žil někdo , jako Javier Milei!

Pro vysvětlenou těm, kteří nesledují tak úplně jihoamerické reálie a ekonomické experimenty: Jde o současného argentinského prezidenta, který dlouhodobě fatálně špatně vedené zemi s extrémní inflací a obrovským zadlužením naordinoval skutečně razantní léčbu. Tak razantní, že vedle toho je česká „radikální ekonomická reforma“ z počátku devadesátých let minulého století dětským rozpočítávadlem a nechutně levicovým budováním sociálního státu.

Vcelku náhodou jsem skoro souběžně narazila na jednom českém zpravodajském portálu na anketu mezi čtenáři s otázkou: Uvítali byste v Česku podobně nekompromisní řešení problémů země, jaká uplatňuje prezident Milei v Argentině? Tehdy bylo skóre 84,1 % pro ano při zhruba 6700 hlasujících. Našla jsem si výsledky nyní při psaní tohoto blogu znovu, abych vyloučila nějaký omyl: pro ano je 82,3 procenta ze skoro 9300 respondentech.

Člověk by si řekl, že tato země je zaslíbená reformám a že není nejmenší problém udělat všechny ty nepopulární, bolestivé kroky, které jsou nutně potřeba.

Asi skoro každému je jasné, že takto jednoduché to opravdu nebude.

Stačí se kouknout na sociální sítě. Tato země a současná Argentina jsou dva odlišné světy. Příklad: Skutečně velmi vysokou inflaci krotí prezident Milei liberalizací trhů, odstraňováním dotací, sociálních výpomocí a dalších postupů, které zkreslují ceny. Proti vysokým cenám energií, másla a v podstatě čehokoliv chtějí Češi daleko raději postavit cenovou regulaci či rovnou cenové stropy (udělejte to jako Orbán s benzínem!), odpouštění DPH a jiné konstrukty. Ale nic není tak daleko od sebe. Argentinská cesta je drsná, ceny krotí tím, že narazí na strop kupní síly a musí se přizpůsobit situaci. Ty české v podstatě říkají, že to „lze nějak ošulit“ a zařídit méně bolestným způsobem. To nejsou nějaké plus mínus podél sebe jdoucí cesty. To je tak, že máte bod A, z něhož jedna země směřuje na jednu stranu, druhá na naprosto opačnou.

Mohli bychom si říct, že lidé, kteří hlasovali v anketě, a lidé, kteří píší na sociální sítě zoufání nad vývojem cen, jsou dvě různé slupiny obyvatel. To zní samozřejmě logicky a jistě to je myšlenka kandidující na racionální vysvětlení toho rozporu.

Trochu se bojím, že to je pravda jen dílčím způsobem. Že je v nás nějaká dlouhodobá schizofrenie, která nám umožňuje zastávat souběžně vícero protichůdných názorů bez toho, že by nám to bylo nějak zásadně divné. Hořekujeme, že nemáme reformátora, který motorovou pilou ořezává státní instituce (oblíbená scénka z prezidentské kampaně), zároveň jsme připraveni jít na barikády revoluce kvůli odložení důchodového věku. Jenže královna Koloběžka I., která uměla být najednou nahá i oblečená, je postava z pohádek. V reálném světě toto chytrolínství nefunguje.

Ostatně ono se to projevilo již v letech devadesátých, kdy v jejich druhé polovině většina obyvatel deklarovala sama sebe jako pravicově smýšlející, což ale nijak nebránilo růstu preferencí jednoznačně levicových strach až k vítězství sociální demokracie.

Javier Milei má i rok po začátku tvrdých libertariánských reforem podporu více než poloviny obyvatel země. Fascinující. Zvláště v zemi, která šedesát let experimentovala se vším možným od levicového oligarchického populismu Juana Peróna přes pokusy o budování sociálního státu (ale na cizí účet za úvěry) sociálních demokratů až po extrémní pravicový populismus vojenských junt. Zjevně dostali Argentinci tak brutální lekce (včetně několika státních bankrotů), že jsou už pro změnu ochotni snést prakticky vše.

A tak se nutně naskýtá otázka, která se netýká jen České republiky, ale v mnoha směrech celé Evropské unie. Jak hluboko bude třeba klesnout, aby slovní podpora reforem přerostla v to, že občané budou skutečně ochotni přinášet oběti a vydržet nepohodlí a finanční obtíže k tomu, aby se ekonomický systém kontinentu přetavil z postupně zastarávajícího, přeregulovaného a reznoucího do daleko dynamičtějšího modelu připraveného na budoucnost?

Přejme si, aby to nebylo zdaleka tak hluboko, jako se v posledních devadesáti letech opakovaně ocitala Argentina. Čím později se s reformami začíná, tím bolestnější totiž jsou.