Veto je gesto. Zbytečné a velmi mocné

V praktické rovině je úplně jedno, že prezident vetoval balík novelizací zákonů, z nichž nejpodstatnější je otevření cesty k daleko většímu zadlužení této země. Vláda má dostatečnou sílu a dostatečný mandát k prosazení svého.

Přehlasuje prostě prezidentské veto stejně, jako přehlasovala návrhy Senátu. Konec konců, kdyby bylo skutečně potřeba spěchat (což není), to může být klidně za patnáct dní hotovo. Stačí k tomu sehnat podpisy 40 poslanců (koalice jich má skoro trojnásobek, nemusel by to opravdu být problém), doručit žádost o svolání mimořádné schůze předsedovi sněmovny, tato schůze pak musí proběhnout NEJPOZDĚJI 15 dnů od podání žádosti.

Ano, nesporně jsou dovolené a poslanci se rozutekli po světě. Ale pokud koalice tvrdí, že veto znamená kolaps zdravotnictví a školství, a opozice zase, že onen balík zákonů je zločin na budoucnosti našich dětí, tak by se snad na těch pár hodin osazenstvo sněmovny sejít mohlo. Tedy mělo. Koalici stačí dopravit na místo 101 poslankyň a poslanců. Má jich 108, sedm si jich tedy může pokračovat ve slunění. Jinými slovy: Jestliže státu hrozí kvůli větu kolaps, není problém věc vyřešit obratem. Zjevně ale zase takový spěch není a termín 25. srpna, který z koalice prosakuje, je pohodlný – je to sice až dvojnásobek nejkratší verze, ale zase v době, kdy už budou posla relaxovaní a v plné síle.

Důležitá věc, ono se to celkem málo ví, ale nad vetem prezidenta se nijak zásadně neunaví. O něm se už nevede diskuse, není otevřena rozprava, prostě se hlasuje. Dobrý den, pro, proti, zdržel se, na shledanou. A Senát už je také ze hry, o vetu hlasuje jenom sněmovna. Je to celé na chvilku.

Pochopitelně je trochu přehnaná i představa, že nyní na ministerstvu financí a dalších úřadech nemohou připravovat rozpočet, protože neznají právní prostředí. To je tak směšné tvrzení, že je až stydno na něj reagovat. Protože koalice přece ony novely zákonů přijala s přesvědčením a vírou ve společný cíl, s jistotou, že je správné rozpočtová pravidla rozmělnit a umožnit vyšší schodky. To myslím bez ironie. Je prostě legitimní si myslet, že nové dluhy udělají zemi šťastnější a ekonomiku odolnější, že pomohou k růstu hospodářství, a nakonec se vyplatí. Já osobně si to nemyslím, ale respektuji takový názor.

A takový názor spojil šest koaličních politických stran k tomu, že změny prosadily. Tak by tedy měly být důsledné a prosadit si je i proti prezidentovi. Jistě, je to nepříjemné, otevírá to znovu diskusi, zda je větší dluh zdravý nebo smrtící, a chápu, že vládě se opakování tohoto kolečka nelíbí, ale to je politika. Asi nemá smysl fňukat nad nepřízní světa a zlovolností hlavy státu. Pokud si koalice za svým rozhodnutím stojí, musí ho obhájit i v této zkoušce.

Jenže ve skutečnosti je potíž jiná, určitě nespočívá v jednom vetu z Hradu. A netýká se jen současné koalice, týká se i koalice minulé, tedy nynější opozice. Politici se vcelku právem obávají, že jednoho dne, a asi to nebude tak daleko, se voliči začnou daleko vážněji ptát, jestli ta bohorovnost tváří v tvář dluhům není docela nebezpečná. Jestli není poněkud podivné, když vláda v záchvatu nějaké sebezničující pravdomluvnosti přizná, že neumí zajistit ekonomický růst bez schodku rozpočtu (to opravdu zaznělo!).

Veto prezidenta je gesto, fakticky nemá žádnou šanci změnit vývoj. Ale právě jako gesto představuje riziko (nebo naopak naději), že se čím dále tím více lidí začne ptát: Doručují nám ty pěti a šestikoaliční vlády skutečně to, co slibovaly a slibují? Nebo naopak prohospodařují svůj potenciál a možnosti dělat reformy, prostor měnit věci ne proto, aby se pár lidí mělo lépe dnes, ale proto, aby země lépe prosperovala jako celek a s užitkem pro všechny zítra?

Jednoho dne, a nemyslím, že by ta chvíle byla nekonečně daleko, se takto bude ptá daleko více občanů. Podívají se zpět v čase a uvidí sled nesplněných slibů. Tedy přesněji. Uvidí splněné sliby „tomu dáme, tomu taky“. A uvidí také účet. Zřejmě ještě letos dosáhne dluh této země sumy, která napsaná vypadá takto:

4 000 000 000 000 korun. Čtyři biliony. Čtyři tisíce miliard.

Na jednoho občana včetně nemluvňat to je zhruba 400 000 korun.

To je asi tak deset čistých průměrných platů.

Nemám toto srovnání „každý občan tedy dluží“ moc ráda, je trochu demagogické. Ale vzato důsledně je pravdivé. Ty peníze bude muset nakonec někdo zaplatit, a ten někdo jsou jednou provždy jen občané České republiky. Jistě, neznamená to, že dostanou do datové schránky splátkový kalendář, ale to na principu zase tolik nemění. Stejně jako fakt, že formy toho splácení budou různé: vyšší daně, vyšší inflace, horší kvalita, dostupnost nebo rovnou nedostupnost veřejných služeb, zpoplatnění části z nich, nižší důchody, zrušení podpory mateřství nebo jiný z mnoha způsobů, jak nakonec dluh spadne na hlavu běžným lidem.

Ale zpět k věci.

Prezidentské veto nemá vlastně žádnou fatickou, praktickou sílu. Ale zároveň je velmi mocné. Znovu každému občanovi této země „strká pod nos“ palčivou otázku, zda vozatajové střídající se na kozlíku našeho společného kočáru vědí, co dělají. To je skutečná síla onoho veta, která míří jak na koalici, tak nesporně (třebas méně viditelně) i na opozici (neboť za její vlády se konsolidovalo „v mezích zákona“). Jde o prostou otázku. Pokud poslední kabinety v otázce dluhů a konsolidace financí zklamávaly a zklamávají, není čas na někoho úplně jiného?