Ve Švýcarsku by chtěl žít každý (?)

Ani ne za měsíc se ve Švýcarsku uskuteční jedno ze zatím nejpodivuhodnějších referend, jaké tato země zažila. Občané (což zdaleka není to stejné, jako obyvatelé) budou hlasovat o „zastropování“ počtu… obyvatel.

Maximem má být deset milionů lidí, kteří by legálně pobývali na území konfederace, která je nicméně spíše federací.

Ekonomicky jde o návrh absurdní, který by v případě přijetí přinesl s velkou pravděpodobností podstatně více škody než užitku přesně těm, které má „chránit“ před migrací – totiž občanům Švýcarska. Důvody jsou velmi jednoduché a až průzračně jasné. Švýcarskou ekonomiku lidé obvykle považují lidé za jakousi esenci bankovnictví. Možná máme pocit, že se tam nic jiného než transakce ani neděje. Možná ještě někdo kdesi sestavuje hodinky. Není to tak úplně pravda. Švýcarský HDP je sice skutečně finančním sektorem vytvářen z poměrně mimořádných deseti procent, ale pořád je zde dalších devadesát. A na nich se velmi silně podílí strojírenství, chemický průmysl, farmaceutický průmysl, potravinářství, papírenství a řada dalších odvětví, mnohdy velmi náročných na pracovní síly. Ke kterým patří „průmysl stáří“, služby spojené s péčí o seniory. Ale o tom později.

Šéfové takových konglomerátů jako Roche, Novartis či Nestlé Švýcary varují, že výsledkem „Ano“ na otázky referenda může být velmi snadno přesun produkce do jiných zemí. Tomu oponují navrhovatelé z lehce extrémistické nacionalistické Švýcarské lidové strany tvrzením, že strop deseti milionů obyvatelů dává zemi ještě velmi slušný prostor k růstu ze současných 9,1 milionu, protože příslušná omezující opatření budou aktivována až při údajích 9,5 milionu a 10,0 milionu, což není na pořadu roku či dvou, ale nastane až v budoucnosti za jiných socio-ekonomických poměrů. Navíc je systém omezen horizontem roku 2050, po kterém by se voliči k věci museli vrátit znovu a hledat jiné uspořádání.

O čem a v jaké situaci vlastně budou Švýcaři hlasovat?

Podstatné je vědět, že počet Švýcarů ve smyslu obyvatel země skutečně poměrně dynamicky roste. Hranice šesti milionů bylo dosaženo v roce 1968, úroveň sedmi milionů byla překročena v roce 1996, osm milionů v roce 2012 a devět milionů letos. Když to převedeme na roky, tak je to 28 let, 16 let a 14 let. Z tohoto pohledu vypadá návrh omezit takový růst vcelku rozumně. Zjednodušeně řečeno by hodnota deset milionů mohla nastat asi za deset let. Švýcarsko není nafukovací a předkladatelé referenda celkem ekonomicky gramotně (zase třeba dodat: na první pohled) argumentují snižováním dostupnosti služeb, tlakem na růst ceny bydlení a dalšími i statisticky doložitelnými daty.

V současnosti má 27 procent obyvatel země jinou státní příslušnost než švýcarskou. Politici Švýcarské lidové strany přitom podrážděně reagují na poznámky o rasistických podtextech návrhu znovu statisticky doložitelnými protiargumenty, že to celé není namířené proti migrantům odněkud z Afriky, protože z oné více než čtvrtiny obyvatel země je většina s občanstvím členských zemí Evropské unie. A opravdu, většina je z Itálie, Francie, Německa, Portugalska. Čili s rasou věc nesouvisí.

Tak v čem je vlastně problém?

V klasickém dilematu, které dobře známe od nás z mnoha veřejných ekonomických debat. Stejně, jako nelze mít v Česku zároveň vysoké důchody a nízké daně, nemůže mít Švýcarsko souběžně vysoký ekonomický růst (na který si zvyklo a je na něm závislé jako na droze) a přísnou migrační politiku. Vtip je v tom, že HDP na obyvatele rostlo ještě rychleji než počet obyvatel. Proč? Protože volný pohyb lidí, kapitálu a zboží, do kterého se Švýcarsko zapojilo v rámci svých dohod s Evropskou unií, umožnil zemi čerpat vysoce kvalifikovanou pracovní sílu a zároveň plnými hrstmi využívat výhod společného trhu. Padesát procent exportu země směřuje do EU. Další procenta pak do ESVO. Přes sedmdesát procent finančních služeb poskytovaných místními institucemi je spojeno s EU či s ESVO. Švýcarsko si nemůže myslet, alespoň ne vážně, že omezení volného pohybu osob proběhne bez dopadů na omezení volného pohybu kapitálu a zboží. Takhle svět nefunguje – není možné mít jen benefity a náklady nechat jiným.

Jak jsem naznačila výše, předkladatelé referenda zjevně vědí, že jde o pokus střelit se do vlastní nohy, takže první povinnost státu omezit nové zahraniční pracovníky by přišla s hladinou 9,5 milionu, tedy za nějakých pět let. Přičemž by šlo o opatření jako zpřísnění migrační politiky v rovině slučování rodin (což se EU v principu netýká) a o pokus „něco vyjednat“ s EU. Ve smyslu kvót či nějakého podobného opatření. Skutečné omezení by nastalo při deseti milionech, což by po zpomalení růstu (díky první vlně opatření) mělo být podle předkladatelů návrhu možná za nějakých 15 nebo spíše o něco více než 20 let čili právě tak téměř v době, kdy celé rozhodnutí roku 2050 bude podléhat revizi. Takže by celý proces měl být „hladký“ a nemá ohrozit prosperitu země. Vypadá to vlastně velmi sofistikovaně: místo prudkého růstu na deset milionů v příštích deseti letech, což je aproximace z předchozího vývoje, se proces rozloží do let asi 20 a pak se uvidí.

Ale ďábel se vždy skrývá v detailech.

Samotná švýcarská populace trpí stejnými demografickými problémy, jako většina populací vyspělých zemí (i některých nevyspělých zemí) – reálně se snižuje (bez migrace by Švýcarsko vymíralo). Fertility rate v zemi dosahuje zhruba 1,3 dítěte na jednu ženu v plodném věku, což je zhruba stejně špatné číslo, jako u nás. Stárnutí populace (a tady mluvíme více o občanech než obyvatelích) probíhá také podobně, dynamika růstu počtu seniorů je dokonce vyšší, než je v Evropě obvyklé a jediné, co proces maskuje, je právě příliv mladších lidí z jiných evropských států. Průměrný věk dožití i nadále roste, což vede k výraznému růstu počtu lidí, kteří potřebují soustavnou péči. Cynicky řečeno: Provozovat ve Švýcarsku domov důchodců je podnikání s jistotou dlouhodobého přílivu nových klientů. Ostatně právě sektor sociálních služeb trpí drastickým nedostatkem zaměstnanců. „Průmysl stáří“ je odhadován jako jedno z nejvíce dynamicky rostoucích odvětví příštích zhruba 40 let.

Tedy, pokud bude někdo, kdo by v něm pracoval. Dost možná právě v domově důchodců bude obyvatel číslo 10 000 001 chybět.

Přesto je velmi pravděpodobné, že návrh Švýcarské lidové strany tentokrát uspěje a že v referendu získá mírně nadpoloviční podporu. Konec konců, je to věc samotných Švýcarů. Od toho ta referenda mají. Nicméně, jestli opravdu dojde na použití „brzd“ a pokud se na demografii nic nezmění (což v podstatě nemůže), tak za deset nebo dvacet let bude na programu dne referendum s tématem „Kdo bude našim seniorům zajišťovat v domovech důchodců jejich hygienické potřeby?“