Umíme se na korunu dívat racionálně? Moc ne.

Racionální pohled na českou korunu je těžká věc, protože u nás se měna stala otázkou nikoli ekonomickou, ale čistě emotivní, politickou a ideologickou. Ale přesto, zkusme si českou měnu vyhodnotit racionálně.

Začnu tím, že nehodlám horovat pro zavedení eura. Sice ho považuji za rozumný krok, ale společenská podpora je příliš malá na to, abychom o tom mohli klidně diskutovat. Nelze „na sílu“ prosazovat něco, co podporuje pětina nebo čtvrtina a nanejvýše třetina občanů – záleží na výzkumu, způsobu položení otázky a podobně, každopádně to do alespoň padesáti procent má tak nebo onak daleko. Samozřejmě se to dá vidět opačně. Nelze prosazovat něco, co většina obyvatel (třebas emotivně) odmítá.

Zároveň by bylo hloupé jednou provždy zavrhnout měnu, kterou by uvítala značná většina podnikatelů. Zase podle průzkumu, zkoumané skupiny a způsobu položení otázky to je od 51 do nějakých osmdesáti i více procent.

Pro část lidí je tedy koruna symbolem samostatnosti a suverenity, pro ty, kteří měnu používají při podnikání, je spíše brzdou. Ne zásadní, ne zničující, ale nesporně brzdou.

Tak si pojďme na stůl položit některá fakta kolem koruny a eura. Protože především je třeba vidět realitu.

Za prvé. Euroizace české ekonomiky postupuje velmi rychle a tlak podnikatelského prostředí na takové kroky, jako účetnictví v euru nebo vyplácení mezd v euru, je velmi silný. Žádná racionálně uvažující vláda tomu nemůže dlouhodobě odolávat, a tak české vlády posledních minimálně patnáct let krok za krokem otevírají euroizaci legislativní dveře. Než někdo přijde se „zradou národních zájmů“, tak se uklidníme a vydýcháme. To totiž nemá žádný ideologický základ, že by si někdo „vycucával euroizaci z prstu“. Pokud máme HDP nějakých 8 bilionů korun a export 4,7 bilionu, přičemž povětšinou jde o export účtovaný v eurech, pak je euroizace naprosto přirozený důsledek. Kdo by s tím chtěl bojovat, dosáhne dvojího. Když půjde na sílu, zpomalí ekonomiku a bude vinen poklesem životní úrovně občanů. Když na to půjde pomalu a potichu, tak bude daleko většími silami smeten, ani si nevšimne jak.

Tedy euroizaci by bylo možné zastavit, bylo by možné ji i zvrátit, ale muselo by jít o silové legislativní regulatorní řešení a mělo by to negativní důsledky na výkon ekonomiky a tedy na životní úroveň obyvatel.

Za druhé. Nedávno se objevila mimořádně zábavná teze, že „koruna patří mezi nejsilnější měny na světě“. S oblibou to sdíleli i politici. Je to tvrzení založené na posílení koruny vůči americkému dolaru během období 2019 až 2025, přičemž více posílil údajně pouze švýcarský frank. Já to nezpochybňuji, je to klidně možné. Ale především to není důležité. Proč? Vysvětlím. Pro objektivitu je ale nejprve potřeba dodat, že v tom stejném období posílily vůči dolaru všechny podstatnější měny světa, přičemž ani tak ne vlastní zásluhou, ale díky dolarové mizérii. Že koruna o něco nemnoho procentuálně více než jiné měny, to je trochu dílem shody okolností.

Vtipné je, že to srovnání jakoby implikuje, že koruna je nyní plná nebývalé síly. Nu, nynějších 21 korun za dolar je historicky celkem slušné, ale už jsme měli také dolar za 16 korun, těch 21 není žádný historický milník. Silnější, než v současnosti jsme proti dolaru měli měnu třeba od září 2007 až někdy do srpna roku 2014. A to kromě pár dnů v podstatě celou dobu.

Za třetí. Koruna je až na smutné intermezzo 2021 až 2023 širokou veřejností brána jako úspěšná protiinflační brzda. Já skutečně netuším, kde se toto tvrzení pořád bere, protože to je naprostý nesmysl. Inflace na koruně je dlouhodobě oproti euru podstatně rychlejší. Nerada bořím mýty, pohádky patří k národní tradici, ale je to skutečně tak. Ono euro, o kterém dosti často slyšíme, že je na konci sil, v koncích, padá, hroutí se a tak dále, ztratilo mezi lety 2005 až 2025 necelou třetinu své kupní síly, koruna přišla skoro o polovinu (o něco více než 47 procent). Lze to říct ji takto: Ve srovnání s rokem 2005 má koruna nyní 52,6 procenta své kupní síly. Euro si ale udrželo 65,8 procenta. A pozor! Není to vina toho krátkého období prudké inflace na koruně. To je kontinuální proces, který trvá celou dobu, rok za rokem, bez ohledu na jméno premiéra a jméno guvernéra národní banky. Ztráta kupní sily koruny probíhá prostě dlouhodobě s o pětinu vyšší dynamikou než u eura.

Pro důkaz si stačí zajít na stránky Eurostatu. V grafu je srovnán vývoj koruny (zelená křivka) a eurozóny (přerušovaná oranžová). Za základ 100 slouží úroveň roku 2005. Je zde jasně vidět, že už do roku 2011 vešla koruna s inflací o třetinu vyšší oproti euru a od té doby se tento odstup s menšími odchylkami stále drží.

Samozřejmě by zde byly značné odlišnosti mezi jednotlivými zeměmi eurozóny, někde by byla situace blížící se naší, jinde naopak daleko a daleko lepší než naše. Ale mluvíme o celku eurozóny.

Za čtvrté. Vzdát se koruny údajně znamená „vzdát se suverenity a stability, kterou jsme si tvrdě vybudovali“. To je doslovný citát z politické proklamace. Co se suverenity týká, je poněkud absurdní stavět suverenitu na existenci fiat měny, tedy měny s nuceným oběhem. Koruna, stejně jako všechny podobné měny, je obyvatelům země v principu vnucena zákonem a z vůle státu a pokud vyjadřuje nějakou suverenitu, tak je to suverenita vůle státu, nikoliv výraz suverenity občanů. Je fascinující, když podobně argumentují lidé, kteří se řadí k až téměř libertariánům, což nutně vzbuzuje podezření, zda chápou základní principy věci.

Co se stability týká, to je ještě větší problém. Koruna z principu své velikosti a objemu nikdy nebude stabilní, ale vždy bude mít sklon k volatilitě. To je až matematická nutnost tak banální, že ji ani nebudu rozvádět.

Za páté. Koruna je drahá. Máme státní dluh (v principu vládní a vládních institucí) asi 3,6 bilionu korun. Ten dluh stojí vládu sto a něco miliard ročně, plus tam ještě budou nějaké miliardy, kde to jde mimo státní rozpočet nebo jinými cestami než přes dluhovou službu v rámci VPS. Tedy úročíme v průměru zhruba třemi procenty. Přičemž máme teď právě celkem štěstí, že významná část dluhu je ve starších papírech úročených necelými dvěma procenty a díl dokonce méně než jedním procentem ročně. Nicméně aktuálně si i se skvělým ratingem AA3 půjčujeme podstatně dráže, dejme tomu mezi 3,8 až 4,5 procenta ročního úroku. Vážení přátelé, Slovensko má rating o dvě kategorie horší, v podstatě všechny makroekonomické ukazatele nepoměrně slabší, ale půjčuje si za cenu o 1,5 procentního bodu nižší. Máme rating lepší než 70 procent zemí eurozóny včetně Francie, ale proti nim jsme na finančních trzích za naprosté otloukánky.

To je dobré vědět, že koruna nás také něco stojí. Kdybychom měli stejný dluh jako země eurozóny, pak bychom jeho financování zvládli zřejmě za stejných podmínek, jakých dosahuje dejme tomu zmíněná Francie, tedy za o něco lepších než Slovensko. To by znamenalo, že bychom stejný dluh financovali velmi pravděpodobně se zhruba polovičními ročními náklady. Ušetřili bychom dejme tomu 50 miliard alias 2,1 miliardy euro.

Jak jsem psala na začátku. Nechci horovat za euro, protože to v dané emotivní atmosféře nemá smysl. Ale když člověk slyší nesmysly, měl by se ozvat. Tedy: koruna nijak nezvyšuje suverenitu republiky, naprosto neznamená záruku stability, už vůbec není antiinflačním přístavem a to, že posiluje, se může v oslabování změnit dříve, než se nadějeme. Financovat korunový dluh je drahé.

Ale respektuji, že vysvětlovat racionálně něco zamilovaným nemá cenu.