Tak nám zabili ropu a vnutili větrníky

Všimněte si: Každá krize posledních let vyvolává poměrně zásadní otázky o tom, co obvykle nazýváme strategická bezpečnost. To je společné pro kovid, energetickou krizi vyvolanou ruskou agresí proti Ukrajině i pro válku s Íránem.

Všechny tyto události přinášejí poměrně zásadní zpochybnění toho, co nazýváme globalizací. Přitom každý z nich z více či méně odlišných důvodů.

Kovid kvůli kolapsu dodavatelských vztahů a v neposlední řadě kvůli extrémní rychlosti šíření nákazy.

Agresi Ruska proti Ukrajině předcházelo vyvolání cenových šoků a energetické krize, což zřejmě mělo přispět k tomu, aby Evropa neposkytla Ukrajině potřebnou pomoc. Ukázalo se, že závislost na konkrétním dodavateli klíčových energetických surovin vytváří stav přinejmenším potenciálního vazalství.

Útok Izraele a Spojených států na Írán zase dal příklad, jak zranitelné jsou ceny strategických surovin a jejich dodávky při kolapsu dopravy v daném případě v Hormuzském průlivu. Což ale platí i o mnoha dalších neuralgických bodech globálního obchodního systému. Není prostor to zde nějak rozebírat, ale pěknou studii k tomu například vydala poradenská společnost PKF APOGEO (ZDE).

Ostatně dnes si na to možná už málokdo vzpomene, byla to jen krátká epizoda, ale uprostřed tuhého kovidu se v březnu 2021 povedlo 400 metrů dlouhé kontejnerové lodi zablokovat na týden Suezský průplav, když se vzpříčila mezi jeho břehy. Obratem se na obou koncích vytvořila fronta skoro 400 lodí plných různorodého zboží. Při představě, že by nehoda vedla třeba k měsíčnímu nebo i delšímu problému se ekonomům protáčely panenky.

Asi by nebylo dobré zapomenout také na zhruba roční hru americké administrativy na velká, krásná cla. I když v tomto případě většina ekonomů i trhů bere celou věc jako dočasnou ekonomickou nepříčetnost, která bude dříve nebo trochu později napravena, přesto se nejistota proměnila v silnou volatilitu. Připomenulo to totiž fakt, že světový obchodní řád je křehký a závislý na politické stabilitě a předvídatelnosti.

Vraťme se myšlenkově o něco zpět. V prosinci 2019, po osmi letech silné globální konjunktury (u nás a v některých dalších zemích po sedmi), asi nebyl na světě nikdo, kdo by uvěřil, že za dalších šest let a kousek bude svět rozpadlý a velmi nejistý, že globalizace bude procházet hlubokou krizí a že budeme pochybovat o tom, zda je svobodný mezinárodní obchod udržitelný. Ze stavu, kdy se globalizace (navzdory finanční krizi 2008-2010) zdála neotřesitelným procesem, jsme se skoro na lusknutí prsty dostali do nihilistické představy, že v podstatě končí.

Ono to nebude (jako obvykle) zase tak horké, žádný konec globalizace nenastane. Důvod je jednoduchý. Globalizace umožňuje maximalizovat využití komparativních výhod. V podstatě to je díky prohlubující se specializaci cesta k co nejvyšší dosažitelné efektivitě. Což znamená také cesta k maximalizaci produktivity práce, což v důsledku zase přináší vyšší životní úroveň pro každého. Dobře, slyším ty námitky… Nikoliv doslova, tak raději: pro naprostou většinu obyvatel naší planety.

To je jedna strana mince. Druhou je, že zjevně probíhají některé děje, které globalizaci významným způsobem v řadě odvětví omezí. Přinese to vyšší strategickou bezpečnost, posílí to suverénnost států či jejich organizací, ale ekonomicky to bude znamenat velký problém.

Já mám pocit, že nám stále ještě nedochází, jak velké změny byly nastartovány a že budou velmi bolestivé. Do jisté míry to poznávají Američané. Velká, krásná cla a odstřižení se od části zahraničních kooperací mělo přinést nižší ceny, nová pracovní místa a vyšší platy. To byly sliby. Ale ceny naopak rostou, místa nepřibývají a růstu platů se nekoná. Nicméně ano, USA jsou nyní zřejmě o něco strategicky nezávislejší na zahraničí, než byly dříve. Jenže to má svoje nemalé náklady.

Evropská unie daleko tišším způsobem a bez online přenosu na sociálních sítích dělá nicméně něco podobného. Probíhají kroky k obnově některých produkcí, zvláště těch podstatných pro obranný průmysl, roste tlak na samostatnější postavení kontinentu ve farmaceutickém průmyslu, vesmírným technologiím byly o něco více otevřeny kohoutky penězovodů a hodně se diskutuje (i pracuje) na vyšší samostatnosti v oblasti počítačového hradware. A tak dále, ten výčet by byl o něco delší. I to má a ještě bude mít svoje náklady, jako je mělo a má odstřižení se od ruských dodávek plynu a ropy.

Prostě série krizí, jak ji zažíváme již sedmým rokem, má nevyhnutelné následky. Ty se přes páku nákladů a otřesů globalizace přeměňují do potíží se životní úrovní. Přičemž jakousi třešničkou na dortu těchto následků je a nadále bude akcelerace přechodu vyspělých ekonomik na obnovitelné zdroje. Přičemž důvodem nejsou ani nebudou krásné oči ekologů či varování klimatologů, ale naprosto přímočarý a jednoduchý strach z toho, že bychom měli být propříště závislí na nevypočitatelných, nepředvídatelných zemích. Zvláště na těch s imperiálními choutkami.

Každý den americko – íránského ping pongu na téma „máme dohodu/nemáme dohodu“ případně „hormuzský průliv blokován/otevřen“ znamená další podporu obnovitelným zdrojům. V tomto směru udělali Američané a Izrael světu útokem na Írán velkou službu a navázali na významný kus práce vykonaný již dříve Rusy. Takto dohromady s velkou pravděpodobností přispějí k urychlení zániku fosilní ekonomiky rychleji než všechny dohody z Ria, Kjóta a Paříže dohromady.

Jistě mohou existovat lidé, kteří se tváří, že se nic neděje. Nemálo jich obývá Českou kotlinu. Možná dokonce tentokrát prosadí, že nebudou schváleny akcelerační zóny pro větrné parky a některé jiné kroky pro urychlení výstavby obnovitelných zdrojů. To se může stát. Ale bude to jenom zpoždění, dočasné pozdržení něčeho, co naprosto nutně musí přijít. Je to jenom otázka času. Velmi krátkého času.

A lidé, kterým se do výhledu postaví vrtule větrné elektrárny, budou moci tak akorát psát děkovné dopisy pánům Putinovi a Trumpovi. Bez nich a vypuštění démona strategické bezpečnosti by si nepokažená panoramata mohli užívat o pár let déle.

DOPLNĚNÍ na základě diskuse: Ano, vynechávám jádro. Problematika jaderného paliva, předzásobení se a mnoha technologických otázek okolo je specifická, nechtělo se mi tím dělat věc složitější a text o hodně delší. Osobně si myslím, že jádro nás bude provázet ještě hodně dlouho, ale skutečně těžko říct, zda v té současné podobě. Každopádně v dané chvíli je jako stabilizační produkční masa v našich podmínkách jádro nenahraditelné a je strategicky řádově bezpečnější než fosilní zdroje. Můj soukromý názor je, že je řádově bezpečnější i v ostatních ohledech. Kdybychom vzali počty obětí fosilní energetiky za posledních sedmdesát let a jaderné energetiky za posledních sedmdesát let, tak přes různé havárie a neštěstí fosilní energetika s absolutním přehledem zvítězí rozdílem mnoha řádů.