Stávka za pečené holuby

Francie si dává další vlnu stávek, což je periodicky pořád to stejné, co se děje tak nějak s neúprosnou pravidelností celá desetiletí. A v poněkud ostřejších verzích celá staletí. Pečení holubi přesto létat nezačnou.

Když odhlédneme od legislativy a všech možných i nemožných úprav v různých zemích, známe v podstatě dva typy stávek. Jeden se týká konkrétních podniků nebo ještě tak konkrétních odvětví. Druhým jsou celospolečenské stávky, které mají donutit vlády ke změnám politiky, k odvolání nebo naopak k přijetí nějakých rozhodnutí.

Tu první skupinu ve vyspělých a vcelku bohatých zemích nahradilo nějaké více či méně sofistikované vyjednávání mezi vlastníky a managementem na straně jedné a odbory či jinak organizovanými zaměstnanci na straně druhé. Takových stávek je málo, koncentrují se obvykle do nemnoha odvětví (typicky letecká doprava) a národohospodářsky jsou ve své většině jen dosti málo významné. Ostatně mnohdy končí ve fázi stávkové pohotovosti. Nemáme osmdesáté roky a nejsme v Británii na konci jejího uhelného věku.

Zato politické stávkové hnutí má svá ZOO, svoje vysněné krajiny. kam se vrací vždy po kratší nebo delší době v podobě vzedmutí vášní, masových pochodů, pranic s policií a kratochvilného zapalování automobilů nezúčastněných sousedů. Francie je v tomto směru naprostá klasika.

Kdybych měla spočítat, kolikrát vyšli za posledních třeba 40 let Francouzi do ulic protestovat proti reformám důchodového systému, zpřísňování podmínek podpory v nezaměstnanosti, sociálním škrtům a dalším oblíbeným tématům, asi by mi nestačily obě ruce. Přitom jde o pokračování politiky jinými, v daném případě obvykle poněkud občansko militantními prostředky.

V prvním případě jde o stávku v principu individuální, jakkoliv uskutečňoivanou společně (stávka jedince je spíše námět na humoristickou povídku než reálná představa). Stávkující mají vcelku jasné mzdové či obdobné požadavky, o kterých mezi nimi panuje když ne shoda, tak dohoda. Jedná se o nejsilnější formu kolektivního vyjednávání, která může být někomu protivná, ale z hlediska objektivního posouzení vyjednávacích možností má logiku a třeba i oprávnění. V případě druhém je to čistá politika. Ve skutečnosti nejen politika, to je rovnou pokus uspořádat na náměstí volby ještě během mandátu vzešlého z voleb předchozích.

Alias: Nic dobrého z toho nevzejde. Zvláště, když k té druhé podobě se s oblibou nalepí skupiny, kterým je úplně jedno, kdy se chystá odchod do penze. Na nastalém zmatku je zajímá spíše možnost vyrabovat a pak podpálit nějaký ten obchod.

Ale o to tolik nejde.

Skutečně podstatná potíž většiny podobných stávkových vln je, že jen zcela výjimečně jsou založeny na racionálním vyhodnocení situace a prakticky nikdy nemají realistický cíl. Jsou to stávky za výskyt pečených holubů v dostatečném množství pro každého.

Na rozdíl od přesvědčení mnoha a mnoha obyvatel vyspělých zemí přijímají vlády a parlamenty obvykle relativně prodiskutovaná a odborně povětšinou nikoliv bezchybná, ale přijatelná řešení. Že jsou ta řešení zpochybňována ze sociálních a podobných důvodů, to je právě to politikum. Ale málokdy jsou zpochybněna odborně, a pokud, tak většinou laiky, tedy spíše „odborně“ než opravdu odborně.

v podstatě nikdy nejde o kroky extrémní, silné a vzhledem k potřebám předimenzované. Zvláště, když jde o opatření nepopulární, lze téměř s jistotou přijmout premisu, že vládní varianta je na samé hraně toho, co je nezbytné. Vysvětlení je jednoduché. Pokud moje znovuzvolení záleží na popularitě, prakticky s jistotou nebudu tuhle větev, na které sedím, nařezávat více, než je bezpodmínečně nutné. Když řeším volbu mezi přidáním nutnosti odpracovat další roky nebo nedostatek peněz kompenzovat vyšším zdaněním, každá vláda sáhne po cestě nejmenšího odporu. A když to jen trochu jde, tak potíž odloží na další období.

Vraťme se k těm stávkám. Problém je, že ve Francii, ale i v mnoha dalších zemí včetně naší, se v různých periodách rozmáhá představa, že je možné mít všechno najednou. A že je možné si to vystávkovat, vyvzdorovat, vynutit. Jenže tak ekonomika nefunguje. Ani vzdáleně.

Vyšší životní úroveň a vyšší jistoty si nelze odhlasovat a není možné si je vybojovat trucováním. Ještě by bylo potřeba vynalézt způsob, jak to vysvětlit občanům vyspělých zemí, zvláště těm stávkujícím. Demokracii by to výrazně pomohlo.