Stát nemá žádné, naprosto vůbec jakékoliv vlastní peníze

Tak znovu. Stát nemá žádné vlastní peníze. Všechny peníze, které má, získá od lidí a podniků jako daně, pojistné nebo jiné platby. Může si peníze „vyrobit“ dluhem. Ale ten zaplatí zase lidé a podniky.

Tak tomu je vždy, nezáleží na to, zda je dluh umořován skrze rozpočet nebo skrze inflací. Protože inflace je ve svém důsledku zase jen a pouze forma zdanění občanů.

Když tedy nějaký politik nebo (nedej Bože) i ekonom řekne, že „to zaplatí stát“ nebo že „náklady ponese stát“, tak to z principu věci a ryze fakticky není a nemůže být pravda. Je to jen technický popis změny trasování peněz z varianty občan – příjemce na variantu občan – stát – příjemce. Já vím, je to banální, měl by to vědět každý od páté třídy základní školy, ale v naší zemi je třeba to občas zopakovat. Stát nevlastní nic, co by fungovalo jako rotačka nebo tiskárenský stroj a z čeho by po zmáčknutí knoflíku lezly bezpracně a bez nákladů nové vyvoněné šustivé peníze.

V čase povolebních diskusí o konstrukci vlády ale podobné věci jako „zaplatí to stát“ občas znovu zaznívají a jsou dokonce zjevně myšleny vážně. Obdivuhodné je, že i mnozí občané s vážnou tváří opravdu dávají najevo úlevu, že jim tedy bude pomoženo, aniž by si uvědomili, že nic není zadarmo.

A že za ty, kteří již daně neplatí, ponesou náklady jejich děti a vnoučata.

Abych byla dobře pochopena. Já nemám nic proti tomu, když se občané demokraticky rozhodnou, že tak to chtějí. OK, to je třeba naprosto respektovat. Samozřejmě fakt, že nějaké platby jsou přesměrovány přes stát, ve skutečnosti znamená, že dojde ke změnám v nastavení přerozdělování, že tím krokem se například náklady z množiny „všichni“ přenesou na množinu „většina“ nebo na některou jinou, nějak definovanou. Třeba „chudí“ nebo „střední třída“. Záleží na situaci. Takže to „všichni“ samozřejmě zdaleka není to stejné jako většina či jiné možnosti. Nejsem si však jistá, zda si zde skutečně každý uvědomuje podstatu věci. Tedy zda to rozhodování je dostatečně poučené, zda vlastně lidé vědí, co ten či onen krok opravdu, reálně a do důsledku znamená.

Namátkou. Nikdo nemá rád inflaci. Zeptejte se deseti a půl milionu lidí v této zemi „Máte rádi inflaci?“ Kromě nenapravitelných vtipálků dostanete deset a půl milionu více či méně rezolutních ne. Vědí ale občané země, že čím větší schodek rozpočtu, tím větší pravděpodobnost vyšší inflace?

Pokud bych si mohla něco přát k výročí republiky, pak by to bylo zavedení elementární ekonomie do osnov základních škol. Jsem přesvědčena o tom, že dětem lze vcelku dobře vysvětlit inflaci, základní prvky fungování hospodářství, fungování trhu, schodek rozpočtu, dluh a další klíčové věci. Nemuselo by jich být mnoho, nikdo nechce, abychom byli národ makroekonomů. Ale nějaký základ z těch několika principiálních zákonitostí by bylo opravdu zlaté do osnov dát. Konec konců – klidně by učebnice mohla být jako komiks, protože pro vnímavého ducha tam není nic složitého, na co by byly třeba odstavce elaborátů a hromady slov. A děti vnímavé, naopak od mnohých dospělých, jsou.

Navíc, a to je hodně zajímavé, v podstatě všechny ty věci se dají vysvětlit na příbězích. Třeba inflace na tisku asignátů v letech 1790 až 1795 ve Francii. Investiční bublina na tulipánové horečce 1634-1637 v Holandsku. Problém vlastnictví na ekonomické bajce o tragédii obecní pastviny. Informační asymetrie na příběhu z Hraběte Monte Christo, kde Dantes zničil Danglarse a jeho burzovní obchody pomocí falešných telegrafických zpráv. Principy trhu versus principy plánované ekonomiky na nedostatku toaletního papíru a tenisových míčků v Československu osmdesátých let. A tak dále.

Prostě by se to dalo udělat zábavně. Myslím, že by to velmi pomohlo racionalitě a faktičnosti naší politiky. A tedy našich životů.