Socialistická realita: Masa dost nebylo. A ani být nemohlo

V poslední době jsem narazila na několik „fotografií“ s masnami plnými zboží. Jsou to krásně černobílé obrázky a podle tvrzení ze sociálních sítí ukazují realitu socialismu druhé poloviny minulého století.

Ha, ha, ha, ha.

Ukazují jen podivnou směs schopností a neschopnosti AI, s realitou samozřejmě nemají nic společného. Těžko říct, co je na nich vtipnější. Zda verze, kde by prodavačka musela cestou na záchod přelézat přeplněné pulty s klobásami a hovězím, protože se v jejím prostoru nějak zapomnělo na dveře. A také na váhu, ale to už je drobnost – asi rozdává maso „každému podle potřeb“. Nebo snad jiná „momentka“ prý z osmdesátých let, kde pomáhá vybírat z nepřeberné nabídky dvěma dámám oblečeným stylem spíše přelomu padesátých a šedesátých let řezník zjevně čínského původu. Dost možná jde původně o trolení. Což řadě lidí na sociálních sítích nebrání zcela vážně diskutovat o tom, že přesně podobné obchody si pamatují.

Zdroj: Facebook

Ještě jednou: Ha, ha, ha, ha.

Zdroj: Facebook

Nicméně nehodlám být stým prvním člověkem, který bude vyprávět o tom, jak to bylo doopravdy. Některý typ lidí prostě stejně nepřesvědčí naprosto nic, jakýkoliv argument, osobní svědectví – všechno jedno. To by bylo zbytečné. Ostatně, co dělat, když někdo uvěří na zřejmě další internetový vtípek o utajeném nesmírně bohatém socialistickém ostrově Balmánie poblíž Austrálie, který byl vymazán z map, protože dokazuje převahu socialismu nad kapitalismem. Nebo když někdo uvěří na existenci Velké Tartárie eliminované z dějin zločinným spolčením Západu zhruba před 200 lety, pokud mnoho lidí bere vážně teorie o ploché Zemi či o tom, že na konci 19. století mělo lidstvo čistou beznákladovou energii, ale zlí kapitalisté ho místo toho donutili pálit ropu? A ještě nechali zemřít Nicolu Teslu osamoceného a v chudobě. Obzvláště vypečené je pak tvrzení, že kdosi vpašoval do dějin lidstva tisíc falešných let. Tedy, že nový letopočet má nyní 1025 a nikoliv 2025 roků.

Někoho, kdo podobné věci bere vážně, přesvědčit nelze a je to ztráta času.

Co však trochu smyslu má, to je povyprávět si, proč prázdné krámy za socialismu byly naprosto logický důsledek systému. To není v rámci zvyšování celkové ekonomické gramotnosti totiž vůbec od věci. Protože, a to mi připadá stále důležitější, aby to především mladší lidé věděli a chápali, proč to tak je, neschopnost dát prostor naplnění individuálních potřeb je podstatou genetiky každého socialismu. Sovětského, československého, kubánského, venezuelského nebo severokorejského, to je vcelku jedno.

Samozřejmě základ je v oné klasické nesmiřitelné dichotomii mezi svobodným trhem a plánovanou ekonomikou. Tu všichni známe. Plánovaná ekonomika nemůže pracovat s volnými cenami, takže se postupně dostává mimo realitu a výsledkem jsou vždy a naprosto bezpodmínečně narůstající nerovnováhy. Ale ono to má širší okolí, které, alespoň podle mého, trochu uniká pozornosti. Přitom je to hlavní důvod, proč socialismus nemůže respektovat individuální svobodu a vůli, proč ji musí tvrdě ořezávat a redukovat až na dřeň.

Zdroj: Facebook

Plán vždy pracuje s agregovanými údaji a odhady. To je jeho nutná vlastnost. Musíte předpokládat, jak se budou chovat davy, celé obrovské skupiny obyvatel. Co budou chtít, co budou kupovat, co jim bude dostupné. To se zase vnějškově tolik neliší od toho, co ve svých strategických výhledech dělají v tržním prostředí velké firmy, třeba pomocí nástrojů průzkumu trhu a analýzy kupní schopnosti spotřebitelů. Jenže ty pracují s mocným individualizačním a informačním nástrojem, totiž s cenou. Odchylky od předpokladů řeší cenový pohyb. To plán neumí a nemůže umět, protože cena je daná. V plánu musí platit, že davy se budou chovat tak, jak jim naplánoval plánovač. A jediná možnost, kromě politicky i finančně nákladné donucovací fyzické síly, je nedat davu příliš jiných možností, nedat mu způsob, jak se spotřebitelsky chovat odlišně od přání plánovače. Tedy definovat právní prostředí a nabídku jako úzký koridor. A jistě, tam, kde se jedinec dostane přes určené bariéry, tam nutně nastoupí represe. V Severní Koreji kulka, v bývalém Československu několik let za některý z mnohých paragrafů hospodářské kriminality.

Stejné to je v důsledku s cestováním, výběrem auta nebo nákupem masa. V plánovaném systému jsou hranice individuálního výběru určeny zcela striktně. K nedělnímu obědu nemáte to, na co jsou peníze a nálada, ale to, na co se vám podaří vystát fronta v obchodě.

Občas slyším, jak se studenti diví, proč se v éře socialistického systému stát nechoval racionálněji a nesnažil se vytvořit větší prostor pro individuální potřeby, protože by pak byl i ekonomicky a logicky tedy i politicky stabilnější. Ve skutečnosti nebyl. Ve východním Německu bylo drobné soukromé podnikání legální a přinejmenším podstatně rozšířenější než v tehdejším Československu, stejně tak v Maďarsku, ale ty systémy nebyly hospodářsky nijak stabilnější a politicky se rozpadly dříve než rigidní model československý. Ale v důsledku je to stále stejný příběh. Drobné kosmetické rozdíly nemají žádnou velkou váhu ve chvíli, kdy plánovací masa požaduje od obyvatel přizpůsobení se plánu. Jestli si v takovém prostředí můžete nechat udělat klíč od soukromníka není zase moc důležité.

Socialismus, ať takový nebo onaký, stalinský nebo „gulášový“, nakonec vždycky musí od svých občanů požadovat stádní chování. To už není jen něco, co plyne z existence jedné strany a jedné doktríny. To je samotná podstata hospodářského systému.