Smrt velkého maestra jako poučení pro český rybník

Alana Greenspana, který nedávno zemřel ve věku 100 let, prosadili do čela amerického FEDu, obdoby naší centrální banky, postupně prezidenti Ronald Reagan, George Bush starší, Bill Clinton a George W. Bush.

Takže republikán, demokrat, republikán a zase republikán (k tomu se vrátím, z toho si vezměme příklad). Tím vznikla „Greenspanova éra“ dlouhá 18 a půl roku (od 11. srpna 1987 až do 31. ledna 2006), o čtyři měsíce druhé nejdelší období šéfa FEDu.

Greenspan byl členem Republikánské strany, označoval se za liberálního republikána.

Nicméně významně pomohl ke zvolení Billu Clintonovi, protože veřejně a autoritativně podpořil jeho plán snižování schodku federálního rozpočtu.

To jsou paradoxy, pane Vaněk, chtělo by se říct s jistým českým prezidentem.

Nebudu nosit dříví do lesa a pokoušet se o nekrolog hodnotící význam Alana Greenspana pro moderní centrální bankovnictví, nebudu se plést do debat, jestli přiložil pod kotel světové finanční krize (ano a ne, je to na velkou studii, několik jich vyšlo, ještě více možná vyjde), určitě nehodlám spekulovat, jestli to byl génius nebo měl z pekla štěstí na období v čele FEDu (měl a neměl)… O tom všem už bylo napsáno hodně, dokonce i většina českých médií uveřejnila vlastní nekrology, mnohé velmi zajímavé a nesporně erudované.

Odchod Alana Greenspana by měl naši pozornost obrátit k věci jiné, věci naší, domácí, která by se nám mohla v budoucnu nepěkně vymstít.

Začnu takhle: Pokud někdo na konci dvacátého a začátku našeho století definoval principy nezávislosti centrálních bank (na příkladu FEDu, který zase ústavně tak nekonečně nezávislý není), tak to byli dva lidé. První byl Paul Volcker, který od života a politiků „vyfasoval“ těžké období v čele FEDu před Greenspanem. Navzdory kritice celého politického spektra i veřejnosti a navzdory někdy i otevřeným výhrůžkám udržel přísnou měnovou politiku a dostal americkou inflaci z děsivých cifer poblíž deseti procent ročně na podstatně sympatičtější procenta tři. A pak Greenspan, který do centrálního bankovnictví přinesl „naslouchání šumu ekonomiky“, charisma (říkalo se mu velký maestro), s ním také schopnost verbálních intervencí plus odvahu profilovat se vůči politikům (a přesto být znovu jmenován do funkce). Volcker to načal, Greenspan dokončil a lze to pojmenovat jako proces konstituování druhého centra ekonomické moci. Nikoliv politického v pravéím smyslu slova, ale samostatného a s vedením vybíraným z řad odborníků s dostatečnou erudicí a zkušenostmi.

Ne, že by to již dříve neexistovalo, samozřejmě ano, ale Alan Greenspan měl mimořádnou zásluhu na tom, že moderní společnosti vyspělých demokratických zemí přijaly jako základní fakt, že v ekonomice existuje dělba moci mezi vládu (fiskální politika) a centrální banku (měnová politika).

A teď to, proč jde o rozdělení pro nás nyní mimořádně důležité a o věc, která je pro zdravý vývoj země možná podstatnější než probíhající spory o financování veřejnoprávních médií.

Slyšíme s velkou intenzitou, která prudce vzrostla poté, co bankovní rada nedávno zvýšila klíčovou úrokovou sazbu o 25 bazických bodů, náznaky, že by mělo být postavení centrální banky relativizováno a že by bankovní rada neměla dbát jenom na inflaci, ale měla by brát v potaz ekonomický růst, životní úroveň, spokojenost občanů a kdo ví, co všechno. Bohužel se zapojují i někteří politici, o jejichž ekonomické erudici nechci spekulovat, to nechám jiným. Každopádně si myslím, že by měla jedna věc zaznít vcelku jednoznačně a co nejdříve a nejsilněji: Proboha, pusťte to z hlavy. Měnová politika je odborná záležitost, měla by a je podrobována odborné diskusi, predikční modely ČNB ostatně jsou rozsáhle a v rámci vědecké debaty vlastně i ostře analyzovány.

Toto nemá vyznít nijak zle, ale mám silný pocit, že mezi našimi politiky není žádný, který by se těchto hovorů byl schopen na úrovni účastnit. A nemá to vyznít ani nijak nadřazeně, popravdě řeknu, že jakkoliv se považuji v ekonomii za celkem znalou věci, tak zrovna tyto oblasti s klidným svědomím ponechám těm, kteří o tom vědí daleko více než já.

Historie snah politiků ovládnout rozhodování o měně a měnové politice je dlouhá a protkaná mimořádně ilustrativními případy, kdy to dopadá naprosto tragicky. Například dlouholetý a zřejmě i doživotní turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan před pár lety usoudil, že rozumí teorii peněz, a protože si nechal změnit ústavu a dostal pod dohled centrální banku, nutil ji uskutečňovat vskutku experimentální politiku. Když v zemi rostla inflace, velel ke snižování sazeb a zvyšování objemu úvěrů. Věřil pevně, že levné úvěry umožní výrobcům snížit náklady a zlevnit zboží i služby. Má ty prostoto i dobroto, Turecko si okusilo inflaci neoficiálně nad sto procenty, podle oficiálních údajů (jejichž důvěru však podkopává fakt, že prezident vedle šéfů banky měnil jako ponožky v rámci procesu hledání loajálních postav také šéfy statistického úřadu) dosáhnul růst spotřebitelských cen v roce 2022 hodnoty nad 85 procenty. V mezidobí praxe prezidentovi Erdoğanovi ukázala, že ta myšlenka není dobrá, nicméně po několika letech boje s cenami se Turecko loni dostalo na zhruba 31 procent inflace za rok. Prostě když se inflace jednou zakousne, je těžké ji porazit.

Vrátím se k tomu příběhu s Alanem Greenspanem a jeho mnohonásobným republikánsko – demokratickým jmenováním do funkce. Kdybychom se na ty dlouhé roky soužití mezi FEDem a jednotlivými administrativami podívali pečlivěji, našli bychom mnoho příkladů, že nebylo bezproblémové. Ani být nemohlo, vždyť se událo pár krizí a recesí, zhroutilo se mexické peso, jehož záchranu částečně za americké peníze si Greenspan v podstatě vydupal s argumentem, že je lépe krizi zastavit na hranicích než ji nechat přijít na Wall Street, párkrát mu nezbylo než doplňovat likviditu trhů. Což je docela ironie u libertariána a nepřítele státních intervencí do ekonomiky. Je jednoduché spolu souhlasit, když nezaměstnanost a inflace jsou nízké a ekonomika roste, těžké je najít společnou řeč pod tlakem. Greenspanovi se to díky jeho charisma a schopnosti argumentace dařilo, vždycky ty „své prezidenty“ nějak přesvědčil.

Což je něco, co bychom si pro naši současnost měli vzít možná nejvíce. Za časů Volckera, Greenspana a konec konců i většiny jejich nástupců by si politici často představovali měnovou politiku více zaměřenou na růst. Občas se o tom rozeběhla diskuse, kde ji za administrativu vedli odborníci na problematiku. Takovou diskusi po světovém vzoru bychom o naší inflaci také potřebovali. Velmi odbornou, pokud možno nepolitickou a zahrnující nejen měnovou, ale také fiskální politiku, diskusi hledající jejich vztah a současný vliv každé jedné politiky na vývoj spotřebitelských cen.

A jenom dodám: Nic z toho výše napsaného nemá znamenat, že bych snad chtěla zakazovat politikům diskusi o sazbách. To v žádném případě. Mají svoji svobodu projevu, když nic jiného. To, oč mi jde, je jediné. Totiž aby při té diskusi nepouštěli z hlavy svoji jakousi vyšší odpovědnost. Jistě, politik je odpovědný voličům a těm se také zodpovídá ve volbách. Ale je také odpovědný v trochu metafyzickém smyslu slova státu a národní měně. Je však otázkou jeho svědomí, nakolik je připraven této odpovědnosti dostát.