Sliby jsou chyby, které lze napravit. Když se chce

Jedna věc jsou předvolební sliby, druhá věc povolební realita. Někdy je to lepší. Máme vcelku neblahé zkušenosti s tím, že když už dojde na reálné plnění předvolebních slibů, tak celkem často to přináší poněkud nešťastné konce.

Otevřeně: Snížení korporátní daně z příjmů z 21 na 19 procent (slíbené nynější nejsilnější vládní stranou) nedoručí reálné ekonomice (s velkou pravděpodobností, která hraničí s jistotou) naprosto nic užitečného. Z hlediska veřejných financí půjde jen o problém s dalším snížením příjmů. Ne, že by rozpočet stál zrovna na zdanění korporací, ale technicky vzato je to pořád mínus 20 miliard. Ano, ve srovnání s plánovaným schodkem 310 miliard to zase není nic světoborného, ale peněz je to hodně. Teoreticky, raději ale napíši TEORETICKY, aby to bylo opravdu jasné, by se nemalá část těch dvaceti miliard měla přelít do nových investic. Jen tedy není jasné, proč by se to mělo stát? Protože si to vládní stratégové (teď myslím stratégy kterékoliv vlády) myslí? Dost let jsem působila v různých průmyslových podnicích na různých řídících postech na to, abych takovou představu mohla přejít s pousmáním. Bude to v nejlepším případ od případu a popravdě jsem spíše přesvědčena o tom, že většina vlastníků si nové zisky stáhne k vlastnímu použití.

Zastánci snížení korporátní daně nicméně tvrdí, že se pokles přelije do vyššího ekonomického růstu. Zase platí: TEORETICKY je to jistě pravdivý koncept. Avšak jen za jedné důležité podmínky, totiž pokud by peníze neodvedené do státní pokladny byly investovány. I tady je proto třeba napsat raději POKUD. Nicméně se sazbou 21 procent a vyšší jsme žili do roku 2008 a to mnohdy v časech skutečně výrazných ekonomických růstů. V devadesátých letech, kdy nebyly výjimkou hodnoty růstu HDP kolem pěti procent meziročně, jsme danili korporace sazbami nad třicet procent. (Skutečně pro pamětníky: V roce 1993 jsme měli sazbu 45 procent.) Naopak sazba 19 procent nijak nepomohla proti krizím posledních let, se sazbou 21 procent ale dosáhla loni česká ekonomika ve srovnání s většinou vyspělých zemí velmi svižného růstu 2,6 procenta.

Samozřejmě je celkově lepší mít sazbu 19 než 21 procent. To je obecná pravda, proti které není argument. Kromě reality a faktických okolností. Má to totiž asi takovou vypovídací hodnotu, jako že sazba 15 procent je lepší než 19, deset procent je lepší než 15, pět procent lepší než deset a tak dále.

V naší situaci rozhašených a neurovnaných státních financí, které na tom skutečně nejsou a mnoho let ještě nebudou nijak dobře, by experiment snížení korporátní daně z 21 procent na 19 procent nedával žádný smysl.

Sliby se však mají plnit nejen o Vánocích, takže aktuální vláda nesporně hledá způsob, jak se s tímto dvacetimiliardovým problémem vyrovnat způsobem, který by přinesl užitek nejen přece jen poněkud úzké skupině vlastníků.

Řešení znají ekonomové dávno, hovoří o něm desítky let.

Náš systém odpisů je přes velké reformy z poslední doby stále ještě starý. S mírnou nadsázkou pořád v sobě nese spíše protiinvestiční než proinvestiční prvky. Není ale pravda (jakkoliv to tvrzení zaznívá), že se na něj „třicet let nesáhlo“, protože reformy proběhly a probíhají. K velké došlo od ledna 2021, další platí od ledna letošního, předtím se měnily obsahy i charakteristiky odpisových skupin i dalších parametrů. Navíc je v parlamentu právě nyní nový zákon o účetnictví, jehož základní rámec načrtla ještě minulá vláda Andreje Babiše, znění vypracovala vláda Petra Fialy a prosazení se ujala aktuální vláda Andreje Babiše. A ten představuje takovou malou revoluci ve filosofii odpisů.

Což je ideální příležitost jít ve věci ještě o pořádný kus dál. Dosavadní vize změn je rámovaná představou „aby to moc nestálo“. Ve druhém čtení (na které je dost času, protože zákon bude projednáván v prodlouženém módu) je prostor sáhnout do věci ještě hlouběji a formulovat odpisovou politiku jako silně proinvestiční mechanismus. Oč totiž jde? Čím výhodněji jsou firmám nastavena pravidla postupu, jak si uskutečněné investice (nebo třeba náklady na výzkum a vývoj) mohou započítat vůči daňovému základu (tedy v principu, jak si investice započítat proti daňové povinnosti), tím se sice sníží vybraná daň, ale také podpoří chuť firem investovat.

Jak víme, a to není jen teoretický předpoklad, ale empiricky potvrzená jistota, nynější investice jsou příští růst a příští daňové výnosy.

Nepochybuji o tom, že pro toto řešení by se v Poslanecké sněmovně i v Senátu našla dostatečně silná většina. Stejně tak nepochybuji, že by ho podpořil i podnikatelský sektor. Pro politiky by to byla pěkná příležitost dokázat, že tato země není prokletá touhou řešit (z ekonomického pohledu) podružnosti. A omlouvám se, těmi jsou debaty nad milionem pro nějaký film, pár desítkami milionů pro tu nebo onu neziskovou organizaci nebo třeba i způsob financování veřejnoprávních médií. Při vší úctě je totiž vedlejší, jestli těch X miliard korun dostanou z koncesionářských poplatků nebo z rozpočtu. Na chvíli bychom mohli pustit z hlavy tu horu dalších zástupných pseudoproblémů, které naše politická scéna generuje na běžícím pásu.

Bylo by osvěžující mít na stole alespoň jednou za volební období téma, které by přesahovalo horizont volby – volby, ale vrátilo by občanům pocit, že historie nezačala v říjnu 2025 a nekončí v říjnu 2029.