Šlápněte na brzdu, prosím…

Investoři po delší době, zjednodušeně po třech letech, chtějí za nové české vládní dluhopisy se splatností deset a více let roční úrok nad pět procent. Z hlediska tohoto okamžiku to není zemětřesení nebo záplavová vlna.

Z hlediska delší perspektivy se bojme. Protože to hrozí obojím.

9. září proběhla aukce, na které se průměrný požadovaný výnos 165. emise jedenáctiletého státního dluhopisu České republiky dostal na 5,189 procenta p.a., tedy ročního úroku. V důsledku lze říct, že investoři vládě a nám, daňovým poplatníkům, nebyli ochotni půjčit za méně než za tuto sazbu.

V jedné tranši jedné emise to není příliš důležité. Jako trend je to průšvih.

Ještě letos dosáhne vládní dluh hodnoty limitně blízké čtyřem bilionům korun. Rozpočet na příští rok v hrubém objemu známe, ale i kdyby od roku 2028 probíhala konsolidace rozpočtu skutečně rychlým tempem, tak na konci roku 2030 bude dluh vládních institucí činit minimálně 5,2 bilionu korun. Abychom si přesně rozuměli: V podstatě není možné, že by to bylo méně. Možná rovných pět bilionů, ale to jenom za předpokladu, že by to tempo konsolidace nebylo jenom rychlé, ale doslova zběsilé.

A teď si představme toto: Kdybychom tou dobou opravdu platili ročně pět procent z pěti bilionů, tak je to 250 miliard korun ročně. Jasně, souhlasím – takto zjednodušovat to nejde, protože pořád ještě máme udaných spoustu vládních bondů za krásné úroky v desetinách procenta. Ale pozor: Na konci této dekády jich v portfoliu bude rychle ubývat. Většina již bude pocházet z podstatně divočejších let.

Graf porovnávající výnosy dluhopisů a výši dluhu ukazuje jednu významnou věc, jeden významný fakt, který – jaká ironie – považuji také za poměrně zásadní argument proti přijetí eura (jakkoliv to zní absurdně). Absurdně ale jenom na první pohled, ono to má svoji pevnou logiku.

My jsme si v letech 2014 až třeba 2021 zvykli, že dluh je levná záležitost. Podívejme se na průběh té křivky průměrného výnosu. Půjčovat si za 0,75 nebo za 1,5 procenta je samozřejmě lákavé. Náklady naskakují, ale pomalu.

Bylo snadné podlehnout pokušení, když přišel tlak na výdaje, což jistě přinejmenším rok 2020 přinesl. V roce 2021 pak expanze ještě zrychlila. A proč ne, když ten dluh byl pořád tak krásně levný! Jako by to mělo vydržet věčně.

Nevydrželo.

Oč většímu pokušení byly a jsou vystaveny vlády, které měly a mají k dispozici euro a s ním možnost půjčovat si ještě o poznání levněji! Obávám se, že při naší úrovni přemýšlení o dluhu bychom už byli touto dobou skutečně na pokraji dluhového toboganu řeckého typu. Už bychom v něm seděli, a právě se odráželi k finální jízdě. Takto zdoláváme (díky koruně, které investoři prostě tolik nevěří) poslední schůdky ke startovnímu místu.

Ještě jednou zdůrazním: Překročení hladiny pěti procent u jedné tranše jedné emise vládních jedenáctiletých bondů samozřejmě samo o sobě téměř nic neznamená. Tedy z hlediska financí státu. Tam se točí takové peníze, že bude potřeba ještě nějaký čas, než se problém začne opravdu silně projevovat. Ale zase máme jistotu, že začne, protože trend je prostě takový.

Nebo opravdu někdo vidí v horizontu roku nebo dvou nějaký skutečný důvod, proč by cena peněz měla klesat?

Změní se něco v globální politice?

Nemám pocit. Destabilizace přicházející ze Spojených států nepoleví, světové trhy budou dále na pokraji nervového kolapsu z toho, co se stane zítra a jaký post se během amerických nocí objeví na sítích prezidenta.

Změní se něco v kondici globální ekonomiky?

Nezmění, viz předchozí odstavec.

A změní se něco ve světovém finančním systému?

Ani zde se nezmění naprosto nic. I nadále bude pokračovat vysoká poptávka technologických společností po nových penězích na další servery, další kapacity pro nenasytnou AI, na její další vývoj (tedy pokud ovšem vývoj AI nepřevezme s konečnou platností AI, což asi tak úplně nechceme), budou potřeba obrovské peníze na pokrytí neskutečných energetických nároků tohoto odvětví… A vlády napříč světem budou i nadále přicházet na trhy se svými požadavky na krytí dalších a dalších výdajů.

Ne, ne, není nikde vidět důvod, proč by měly nějak zázračně poměry radostně poskočit optimistickým směrem.

Abych byla správně pochopena. Nevěštím katastrofu, nějaký pád světové ekonomiky nebo finančního systému. To přenechám nadanějším tragikům. Ale problémy, těžká rozhodnutí, oběti, obtížné časy? Jistě. Ničemu z toho se nemůžeme vyhnout.

Ani jako globální společenství, a ani jako Česká republika. Neexistuje oběd zadarmo.

Globální poměry příliš nezměníme, od toho jsou globální. Tady doma si to však můžeme udělat buď složitější nebo jednodušší. Zatím směřujeme k tomu složitější.

K obrácení směru by bylo pro úplný začátek dobré, kdybychom se přestali tvářit z poloviny, že se naprosto nic neděje a svět našich financí je rozkvetlá zahrada, z druhé poloviny že už krachujeme. Chtělo by to spíše takový vystřízlivělý pohled na naši současnost a opravdu širokou diskusi o možnostech, které máme. Ono jich není nekonečně mnoho.

Jenže pokud zůstaneme u stylu, že jakmile se někdo o nějakém bolestivějším kroku i jenom zmíní, tak přispěchá (podle situace) nějaký levicový, středový nebo pravicový populista s výkřikem, že „Nikdy!!!“, tak se omlouvám, ale nedopadneme dobře.