Skutečně vezme AI lidem práci?

Žil, byl kdysi jeden muž, jmenoval se Ned Ludd. Začínám schválně takto pohádkově, ve skutečnosti s největší pravděpodobností Ned Ludd nežil a je postavou imaginární stejně, jako princ Miroslav nebo Betman.

Podle příslušné pověsti však tento chrabrý revolucionář v roce 1779 v anglickém Leicesteru rozbil palicí pletací stroj. Vyprávění šlo od úst k ústům, svoje přidaly i tehdejší noviny. O třicet let později se zrodilo hnutí ludditů, kteří v letech 1811 a 1812 nejprve živelně a později velmi organizovaně ničili moderní provozy především v Nottinghamu a okolí, krátce i v jiných oblastech země. Logika ludditů byla přímočará. Stroje jsou konkurence lidské práce, čím více strojů, tím méně práce pro dělníky. Proto je třeba stroje rozbít, aby lidé nehladověli.

Samozřejmě vliv celého tohoto partyzánského hnutí na realitu byl přiměřeně marginální, k žádnému skutečnému zpomalení zavádění strojů nedošlo. Pokud někomu luddité způsobili skutečné obtíže, tak některým podnikatelům, pro které byla ztráta drahých strojů existenční problém.

My samozřejmě víme dvě věci, o kterých skoro jistě neměli luddité ani ponětí.

První je, že když existuje prostor pro zvýšení přidané hodnoty a efektivity produkce i obecně podnikání, je využit. Což je zcela v pořádku, podnikání směřuje k maximalizaci zisku, jinak by náš svět příliš nefungoval.

Druhou věcí je, že lidské potřeby jsou nekonečné. Je-li uspokojena jedna, zjeví se druhá. Poptávka po zboží a službách proto roste. Ti, kdo mají dál práci, lidé s dostatečnou kvalifikací a erudicí k obsluze strojů, jejich opravám, konstrukci, lidé zajišťující dopravu a mnoho a mnoho dalších profesí zvýší produktivitu práce a požadují vyšší mzdu. S tím přicházejí nové potřeby, které je možné uspokojovat. A to znamená, že jsou potřeba další lidé do nových odvětví a oborů. Takže nakonec, samozřejmě je to pro mnohé jedince smutné, náročné a mnohdy jistě i zničující, protože to nejsou děje na jednu hodinu, ale spíše na roky, ale nakonec je výsledkem technologického pokroku vyšší životní úroveň. A v součtu to není tak, že by někdo přišel o práci, že by mu stroje vzaly práci. Stroje mu vezmou jeho konkrétní pracovní místo a konkrétní činnost. Post u konkrétního zaměstnavatele. Potřeba práce vznikne jinde, v trochu jiné podobě, ale vznikne.

Tak to bylo, tak to je, a tak to také bude. V podstatě každý student ekonomie by to měl umět vysvětlit a měl by to umět podložit i některými vzorci, ale tím se teď nebudeme zdržovat.

Co považuji za fascinující na naší přítomnosti je, že přesto se najdou veřejně činní lidé, politologové s tituly před i za jménem, a dokonce i akademici z oblasti ekonomie, kteří zcela vážně mudrují před televizními kamerami, v podcastech i besedách velkých i malých TV na téma „co budou ti lidé, které připraví o práci AI, vlastně dělat“? Ještě zvláštnější je, že jde o lidi, kteří sami sebe označují za pravici, za pravicově smýšlející. Přesto požadují od státu, aby tu situaci řešil, aby ji anticipoval a aby se „na ni připravil finančně i personálně“.

Obchází mne hrůza, když to slyším. Je to přesně ten případ, kdy se hodí pořekadlo o cestě do pekel dlážděné dobrými úmysly.

Stát není žádný génius, který ví, jaké obory zaniknou a jaké nezaniknou. Politici a odborníci na ministerstvech mají svoje podklady, mají nějaký názor na to, co se bude dít, ale názor má každý, někteří lidé i dva a právníci obvykle tři a více. Stát nemůže přicházet s řešením problému, u kterého nevíme, jak bude velký, jak bude vypadat, a dokonce ani netušíme kdy přesně nastane.

Kdybychom se vrátili dva či tři roky zpět, tak najdeme předpovědi, podle kterých už teď probíhají obrovské změny a přesuny pracovních sil vlivem zavádění AI do ekonomiky. Přičemž ty změny nesporně probíhají. Ale zatím daleko pomaleji a v daleko menším měřítku. Navíc v trochu jiných oborech, než zněly předpoklady,

Stát se prostě nemá pouštět do řešení potíží, které ještě nenastaly, přesněji řečeno takových, které nemají jasné obrysy. Třeba když se rodí hodně dětí, stát má stavět školky a školy, protože problém už je na světě. Když se rodí málo dětí, musí stát naopak vytvářet podmínky pro hladké a plynulé snižování školních kapacit. Jenže to jsou problémy, které se sice projeví za tři, šest a patnáct let, ale reálně již existují, jsou jasné jejich rozměry. Případ dopadů AI je ale z naprosto jiného těsta.

Tím se dostáváme k dalšímu nápadu, totiž snaze regulovat zavádění AI do průmyslu a obecně ekonomiky a k požadavku, aby ten proces stát řídil s ohledem na zaměstnanost. Toto když slyším, mám pocit, že se někdo skutečně zbláznil. Stát tady opravdu není od toho, aby se zabývat takovými věcmi v rovině rozhodování podnikatelských subjektů. Stát nesporně může vytyčit nějaké mantinely výzkumu AI, může od technologických firem požadovat důkazy o tom, že vědí, co dělají, že mají situaci pod kontrolou, ale nemůže omezovat používání legálně získaných výsledků výzkumu v podnikání. Když takový požadavek slyším od vzdělaných a sečtělých lidí, je to pro mne skutečně naprosto nepochopitelné.

Tedy shrnuto: AI a ani další technologické skoky nevezmou lidem práci. Zničí některé profese, z některých znalostí a dovedností udělá pokrok zbytečnosti. To je dost možné, i když těžko říct, jak to vlastně přesně bude. My to nyní neumíme odhadnout, nikdo to neví, můžeme jen více či méně poučeně spekulovat.

Skoro jistě však tento nový technologický pokrok, stejně jako každý technologický skok v minulosti, nemálo lidí postaví před nutnost něco nového se naučit, zahájit novou kariéru, novou profesní dráhu. Ale nezničí práci. Dokud bude platit, že lidské potřeby jsou nekonečné, do té doby se o osud práce opravdu nemusíme obávat.