Ruské astma na Den vítězství

Moskevské oslavy Dne vítězství ve Velké vlastenecké válce budou letos okázale neokázalé. Ono se těžko slaví velké historické vítězství v době, kdy třídenní speciální operace bude trvat krásné 4 roky, 2 měsíce a téměř 2 týdny.

Vojenské neúspěchy jsou jedna strana mince (kterou se nehodlám zabývat, protože té vůbec nerozumím). Druhou je ale ryze ekonomický fakt, že Rusko si své „vítězství nad nacismem“ připomene v nesporně nejhorší ekonomické formě za poslední čtvrt století. Zatímco se po Rudém náměstí bude rozléhat radostné „Uráááá“, letos nesporně radostné naprosto autenticky, protože jistě je lepší mašírovat pod tribunou než hnít v zákopu, drtivá většina obyvatel Ruska se životní úrovní blíží neradostným dobám perestrojky či jelcinovského „Divokého Východu“. To není žádná nadsázka, není to žádná ideologie nebo propaganda. Je to shrnutí faktů do krátkého vyjádření. Nic více, nic méně.

Oficiální ruská média ještě před měsícem či dvěma hodnotila hospodářskou situaci jako sice obtížnou a složitou, ale v podstatě pozitivní. Jenže realita je nyní již natolik demonstrativně zlá, že dokonce i Kreml musel přiznat, že je zlá. Ne nějaká obtížná či složitá. Zlá, špatná.

Proč ale právě nyní začíná být Rusku ouvej, když minulé čtyři roky sankcí a války žádné hroucení ekonomiky nepřinesly?

Důvodů je řada, není to jeden hlavní. Jsou to důvody v podstatě ryze hospodářské. Jistě, souvisí úzce s válkou, protože válka je prostředí, ve kterém ruská ekonomika aktuálně žije. Ale jejich mechanismy jsou (až na jednu výjimku) ekonomické.

Za prvé sankce jsou sice dlouhodobě vysmívané, ale nakonec fungují přesně tak, jak racionální část ekonomické obce říkala od samého počátku. Svoji práci dělají pomalu, postupně, krok za krokem. Zvyšují náklady (sehnat čipy znamená mít sérii překupníků a déle na zboží čekat), vedou k technologickému zaostávání (auta sice vyrábím, ale jsou morálně třicet let stará), k problémům se zásobováním (sice nějak poskládám podobné produkty, ale výběr je užší a v případě výpadků není k dispozici substituce z dovozu) a především k problémům s příjmy rozpočtu (ropu sice exportuji, ale za ceny, které jsou pod úrovní ostatních těžařů).

Za druhé docházejí zdroje. Mnozí se divili, že ruská ekonomika v uplynulých letech rostla. Patřím k těm, kteří naopak říkali, že roste podezřele málo. Vysvětlení je snadné. Když přejdu na válečnou ekonomiku a prudce zvýším za cenu čerpání rezerv a zvýšení schodku rozpočtu produkci pro armádu (a drastický vystřelím nahoru vládní výdaje), měl bych (alespoň dočasně) dosahovat výrazných růstů průmyslové produkce (a v důsledku i HDP). To je vcelku snadná matematika a z ekonomického pohledu jde o naprosto elementární věc. Ruská čísla byla silná, ale nebyla tak impozantní, jak vzhledem k finanční injektáží být měla. V mezidobí se stalo to, co se stát muselo – došli lidé a došly peníze. Saturace domácího spotřebitelského trhu začala klesat, civilní produkce byla vytlačována válečnou.

Proto pak za třetí přišla inflace. Málo zboží a hodně peněz mezi lidmi (na místní poměry extrémní platby pro vojáky plus růst mezd daný bojem zaměstnavatelů o pracovní sílu) prostě vede k růstu cen. Ruská centrální banka měla dvě možnosti. Nechat věci jít vlastním tempem, což by znamenalo nutně utržení inflace z řetězu, nebo zatáhnout za ruční brzdu a doufat, že se nějakými smyky podaří projet nástrahy trati. Šéfka banky Elvira Nabiullina se rozhodla pro druhou verzi a dokázala o naprosté nutnosti stabilizovat makroekonomické ukazatele přesvědčit i nejvyšší kremelské vedení. Základní součástí strategie bylo dlouhodobé omezení směnitelnosti rublu a poředevším velmi vysoké klíčové sazby.

Kroky byly vcelku úspěšné, udělaly v principu to, co udělat měly. Ochladily ekonomiku. Stabilita byla doslova vyrvána z hrozícího inflačního víru zpět, ale protože v hospodářství neexistuje perpetuum mobile, bylo nutné zaplatit příslušnou cenu – a tou je rychlé zpomalení ekonomiky do záporných hodnot.

Zároveň však inflace neklesla ani zdaleka tolik, kolik by pro opravdovou stabilitu klesnout měla. Jsme tady trochu v číselné nouzi, protože data dodávaná ruskou stranou nejsou úplně důvěryhodná, ale řekněme, že se Rusko dostalo z hodnot kolem dvaceti a více procent na letos plánovaných 7,5 procenta (bude to nakonec takových deset procent, ale to není podstatné). Nedostatečné zpomalení růstu spotřebitelských cen má vcelku logický důvod. Země sice prochází drsnou měnovou léčbou, ale při pokračující válce padá do hospodářství kontinuální fiskální vodopád nových rublů. Sazby a další kroky udělaly všechno, co se jen udělat dalo. Jenže ouha, bez míru, konce extrémních armádních výdajů a fiskální stability dost dobře nelze věci dotáhnout do konce. Rusko je na prahu stagflace, čili nulového růstu a relativně vysoké inflace, která je splátkou za předchozí mimořádné transfery financí a také formou daně za válečnou produkci.

A v tuto chvíli přichází pátý důvod, proč je hospodářská situace Ruska mizerná tak moc, že to trhá historické rekordy. Ruská politika potřebuje vítězství, ale ruská armáda ho (v danou chvíli) není schopna doručit. Co pro Moskvu hůře: Díky rostoucí schopnosti dálkových úderů ukrajinských sil narůstají v podstatě každý den vážné škody. Ropný průmysl je soustavně oslabován, celá energetická struktura reálně trpí. A můžeme si o ruské ekonomice myslet co chceme, ale v reálném vyjádření jsou energetické suroviny její páteř, většina svalstva i další důležité orgány.

Před půl rokem jsem napsala toto (ZDE):

Neříkám, že se Rusko zítra zhroutí a padne. Od začátku naopak tvrdím, že vliv sankcí je vždy omezený a jejich dopad nepříjemný pro sankcionovaného, ale v podstatě nikdy zničující. Ale pokud někde občas slyším, že Moskva je schopna takto válčit dalších deset let, to skutečně těžko. Při této intenzitě jde o rok, možná dva, nikoliv více. Naopak – pokud se podaří Ukrajině naplnit svá oznámení o zbraních schopných zasáhnout dostatečně ničivě cíle hluboko v ruském týlu, pak ten rok je asi maximum, co systém efektivně deptaný dálkovými údery unese.

Nemám potřebu na tom cokoliv měnit. Pořád si za těmi tvrzeními stojím. Letošní oslavy Dne vítězství budou oslavami astmatika, který nutně potřebuje léky a zoufale lapá po vzduchu. Jistě, kdyby mu bylo doručeno vítězství na válečném poli, bleskurychle by ožil. Ale bez něj? Bez něj se blíží kritická fáze nemoci.

P.S. Jen pro pořádek, neboť i to by mělo zaznít. Samozřejmě nějaké dlouhodobě velmi vysoké ceny ropy například nad 100 nebo dokonce 120 dolarů za barel znamenají pro Rusko nákup dalšího času. Ale byla by to jen šance déle udržet při životě systém, který v dané podobě přežít prostě nemůže.