Rozbíjením oken ekonomika neroste

Před časem s tím přišla agentura Bloomberg a následovaly vlny komentářů všude možně včetně českých médií – průmyslová produkce v Ruské federaci se loni nesnížila, ale naopak možná i vzrostla. Část ohlasů zněla: Sankce nefungují.

Takže máme zpět pochybnosti o sankcích. Nebudu se opakovat, vyjádřila jsem se k tomu celkem nedávno (ZDE) a už hodně dávno (ZDE) a nemám na tom co měnit.

Přesto je třeba k té agenturní zprávě a k následným komentářům pár věcí poznamenat (přičemž vynechám pochybnosti o relevantnosti ruských statistik, což je osobní podezření, nic více).

První.

Málo co je v Rusku tak v podstatě nevýznamné, jako průmyslová produkce. Rusko bylo průmyslovou velmocí naposledy někdy koncem šedesátých let a i to bylo jenom a pouze důsledkem doznívání zcela mimořádného (a neopakovatelného) růstu třicátých až části padesátých let. To nicméně není vysvětlení, to je pouze poznámka na okraj, která říká, že o celkové vyprodukované přidané hodnotě v Ruské federaci opravdu nerozhodují výsledky průmyslové produkce.

Druhá.

Růst je dán skutečně mimořádně skokovým zvýšení produkce vojenské. Což o to, mzdy jsou placeny stejně, ať se vyrábí auto nebo tank, jen to má ten problém, že auto (soustruh, vysavač) pak dále slouží, zapojuje se do ekonomických interakcí (třeba s tím autem někdo jezdí do práce nebo taxikaří), tank už hospodářsky nic nepřinese (kromě spotřeby, tedy v daném případě nákladů).

Třetí.

Válečná produkce má ten drobný problém, že pouze cyklí finance. Financuje ji stát, čili daňoví poplatníci. Někteří z toho mají relativní užitek, což platí tehdy, pokud oni nebo někdo z rodiny pracuje ve vojenském průmyslu. Všichni ostatní to financují. Buď přímo daní nebo nepřímo tím, že stát platící za tanky nemá na silnice (léky, investice do vodovodů a tak dále). Válečná ekonomika se vyčerpává. Může produkovat obrovské množství zbraní, střeliva a potřeb pro armádu, ale jedině a pouze na úkor všeho ostatního. Jinak to nejde, to je zákonitost. Ekonomika není perpetuum mobile.

Čtvrtá a hlavní.

Z hlediska národního bohatství je produkce nových tanků potíž vždycky (viz výše). Zvláště však tehdy, když jsou tak nahrazeny tanky již nepoužitelné (dejme tomu zničené ve válce). Slavný francouzský ekonom Frédéric Bastiat (1801-1850) k tomu má skvělý příklad s oknem. V jeho skvostném textu Co je vidět a co není vidět (zájemce si ho může zdarma díky Liberálnímu institutu stáhnout ZDE) je příměru věnována hned první kapitola. Nezdárný synek rozbije při hře okno. Lze se utěšit tím, že sice bylo cosi zničeno, ale hospodářství pokvete, protože rozbité okno znamená zvýšení výroby? Vždyť jeho otec zaplatí šest franků sklenáři, takže podpoří průmysl. Jenže problém je v tom, že jde o šest franků utracených za něco, co by si otec dítěte normálně nekoupil, protože potřebuje cosi jiného – dejme tomu boty. Nejde o růst, jde o přerozdělení.

U tanků je to stejné. Kdyby nebylo, bylo by návodem na růst bohatství rozmlátit všechna okna v zemi nebo si rozstřílet všechny tanky rovnou sám a vyrobit nové. Vždyť část průmyslu by pak vzkvétala a v případě oken by sklenáři ani nevěděli, co dříve. Dokonce by statisticky byl zřejmě v prvním období vykázán i nějaký růst – záleželo by na intenzitě rozbíjení. Mělo by to ale smysl, když by nám nezbyly peníze na to ostatní? Národní bohatství by nerostlo, ve skutečnosti by se snižovalo a to tak dlouho, dokud bychom tento podivný sport provozovali.

Ještě jednou: Ekonomika není perpetiuum mobile.

V reálném světě proto vytížení ruského zbrojního průmyslu, díky kterému celý průmysl jako celek neohlásil za rok 2022 „navzdory sankcím“ žádný pokles, neznamená cokoliv, co by i jenom vzdáleně připomínalo ekonomický úspěch.

Dokonce je to naopak – pokud celý ten systém skutečně „jede na tři směny“, jak píše Bloomberg, a přesto průmysl jako celek neroste, pak propad všeho kromě vojenské produkce musí nutně být skutečně dramatický.

Nikdy jsem netvrdila, že sankce jsou způsob, jak něco vyřešit. Nikoho samy o sobě neporazí. Je to totiž běh na dlouhou trať a než se jejich dopad skutečně projeví, bude to docela dlouho trvat. Ale nejsou neúčinné. A naprosto jistě čísla o „nepoklesu“ průmyslu v Rusku, i když jsou zajímavá a na první pohled významná, neříkají vůbec nic na téma: „Sankce nefungují“.