Prokletí pomalého „růstotlení“ v prostředí politické nevraživosti

Rosteme. Pomalu. Příliš pomalu. Už je skoro jisté, že o moc lepší to letos ani nebude. On to navíc není ani tak růst, jako spíše tlení. Ne, nejsem jako některé mediálně známé ekonomky a nevěštím apokalyptickou krizi.

Říkám, že směřujeme k rozpačitému a nejistému období rozpačitého a nejistého růstu ekonomiky.

ČNB zveřejnila svou letní prognózu a pro celý letošek v ní vidí růst hospodářství o 1,2 procenta. Statistický úřad vydal jen o pár desítek hodin dříve odhad vývoje HDP za druhý kvartál. Předběžný výsledek je zvýšení HDP 0,3 procenta mezi čtvrtletími a 0,4 procenta meziročně. Nenamlouvejme si, že to je něco zásadně jiného než stagnace.

S lehkou ironií: Je to asi takový růst jako sloupečky úplně vpravo na přiloženém grafu.

Zdroj: Český statistický úřad

Vidíte je? Skoro ne, že? Tak právě takový růst to je.

Z mého pohledu to znamená, že vládní politika je nedůsledná a nepřináší tolik, kolik by přinášet měla, přesněji řečeno, kolik bychom potřebovali. Je to na hlubší analýzu, ale klíč vidím v průmyslu, který růstu nepřidává, spíše ubírá. Červnová data jsou smutná a hovoří o deindustrializaci země. Prostě průmysl nepřispívá prosperitě ani zdaleka tolik, kolik by přispívat měl. Neberu vysvětlení, že nás zpomaluje Německo, jakkoliv tamní výsledku jsou vskutku nedobré. Reálně platí, že nás zpomaluje páteř české ekonomiky a pokud se vláda nezamyslí co s tím, náš růst bude i nadále skoro neviditelný. Jakkoliv ve třetím čtvrtletí to matematicky nutně díky nízké loňské základně vůbec nebude špatné.

V roce 2023 mi vyšel v Politické ekonomii článek, ve kterém na základě analýzy údajů o vývoji ekonomiky před kovidem a během kovidu naznačuji, že česká ekonomika směřovala do fáze stagnace až krize již v letech 2018 a 2019. (Zájemci ho naleznou ZDE.) Hlavní teze textu zní: Kovid zamaskoval fakt, že nebýt tohoto otřesu, naše země by se stala ostrůvkem problémů uvnitř relativně prosperujícího okolí. Neberu to jako prokázanou věc, k tomu by bylo potřeba dalších výzkumů, ale podle mého jsem shromáždila dost indicií o tom, že to tak opravdu bylo.

Každopádně to by vysvětlovalo, proč se naše ekonomika ukázala tak křehká a proč byl její pokles v roce 2020 mimořádně prudký a následné oživení i na evropské poměry mimořádně pomalé. A to navzdory zcela ojedinělým fiskálním stimulům.

Máme obrovský strukturální hospodářský problém. Dokud se s ním nevyrovnáme, což bude bolestivé, není příliš velký prostor pro dynamický růst. Když bude dobrá zahraniční poptávka, svezeme se na její vlně. Většinou ale budeme paběrkovat.

Existuje způsob, jak to překonat?

Podle mého existuje. Ale chtělo by to najít něco, co by alespoň trochu vypadalo jako společná řeč nynější koalice a nynější opozice. Země potřebuje reformovat státní správu, naprosto nutně hluboce reformovat školství, ale také daňový systém, je třeba najít novou dohodu o odpisové politice, provést rozsáhlou restrukturalizaci dotačních mechanismů, potřebujeme samozřejmě nové investice. Zaplaťpánbůh v této věci za dostavbu jádra a za zbrojení, ale ještě lepší by byly i podstatně menší částky rozseté plošně do desítek a stovek soukromých firem rozličných velikostí. Chce to totiž také nový přístup k podpoře malých a středních podniků i živnostenského podnikání, start-upů, robotizace, digitalizace, AI… Je nutné (už konečně) opravdu akcelerovat infrastrukturální investice. A tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. Samozřejmě včetně takových evergreenů jako jsou penzijní reforma nebo ozdravění veřejných financí.

Ale to hlavní, co opravdu nutně potřebujeme, to je, aby podnikatelské prostředí mělo alespoň nějakou míru jistoty, že když jedna vládní garnitura udělá A, tak ta následující natruc neudělá Ž. To je něco, bez čeho se tato země neobejde. Dokud se nepodaří najít alespoň rámcové dohody o směřování země (jistě, také o přijetí eura), tak to pořád bude „od pangejtu k pangejtu“. Jestliže se každá jednotlivost bude stávat „věci politickou“, rozhodovací procesy nelze racionalizovat, pouze ideologizovat.