Poplatky? Rozpočet? Jak vlastně financovat televizi veřejné služby?

Mám velmi výrazný pocit, že pokud chybí v naší diskusi o financování médií veřejné služby nějaký úhel a nějaká optika, tak je to racionální ekonomický pohled. Tím neříkám, že je všespásný. Ale nesporně chybí.

Ekonomové se do této věci příliš nepletou, mají vcelku oprávněně vnitřně zakódováno, že volba takového mechanismu je politickým rozhodnutím. A věřte, že většina ekonomů se od politického rozhodovacího procesu drží raději spíše ve větší než menší vzdálenosti. Emoce, na kterých je politika (bohužel, jenže jinak to vlastně nejde) významně postavena, se s racionálním vyhodnocováním dat úplně nepotkávají.

Nicméně problematika financování televize veřejné služby je také oblast daňová. Takže samozřejmě má nesporné a zjevné ekonomické souvislosti. Čili alespoň z expertního hlediska by ekonomické argumenty zaznít měly.

Tedy dovolte mi několik poznámek k těmto aspektům. A berte je v podstatě jen jako pokus vnést do věci jistou racionalitu.

První poznámka je vlastně mimořádně a zcela banální, přesto se ozývá jen ojediněle a nekonzistentně. Nynější koncesionářské poplatky jsou daň. Prostě tak to je. Jde o daň. Že se tak nejmenují, že tak nejsou slovně definovány ani v legislativě, to nic nemění na této skutečnosti.

Na okraj. Když se počítá tak zvaná složená daňová kvóta, tedy objem peněz, který stát tím nebo oním způsobem bere občanům a přerozděluje je, tak koncesionářské poplatky jsou do celku „odvodů“ započítány.

Zajímavou otázkou je, o jakou daň vlastně z hlediska daňové teorie jde. Můžeme vyloučit příjmovou daň – „koncesionářské daň“ je stanovena jako pevná sazba pro definovaný časový úsek a nijak nezáleží na výši příjmu (dokonce ani na uhlopříčce obrazovky). Nejde ani o nic podobného DPH, protože její odvod nezáleží na množství konzumace obsahu. Což vylučuje i spotřební daně, jakkoliv zde bychom styčné plochy našli. Více jich však najdeme při porovnání s majetkovými daněmi. Neboť platit ji nemusím jen tehdy, pokud nemám žádný přístroj umožňující i jen teoreticky onu konzumaci. Tedy nejsem vlastníkem žádného příslušného majetku.

Proč se tím zabývat? Za prvé je to zábavný problém, za druhé nás to vede k závěru, že ono napojení na rozpočet je možná skutečně nejjednodušší a nejvíce efektivní mechanismus financování televize (a rozhlasu) veřejné služby.

Koncesionářské poplatky jsou totiž z hlediska daňové teorie skutečně podivný solitér. Naprosto nutně se musejí stát jádrem sporů o jejich legitimitu, dokonce v důsledcích o jejich legalitu.

Vysvětlím, a jde vlastně o v pořadí druhou poznámku k věci.

Je zde na stole otázka veřejného zájmu. Dejme tomu, že se většinově dohodneme, že existence televize a rozhlasu veřejné služby je veřejným zájmem, že jde tedy o užitečné, potřebné až nezbytné řešení problému, který, pokud by řešen nebyl, by znamenal vznik větších škod, než jaké jsou náklady na řešení. V našem prostředí, tedy v demokracii založené na ústavě a zákonech, je za interpretaci veřejného zájmu odpovědný stát. Což v nějakém období běžného lidského života znamená politická reprezentace volená občany země. Mimo jiné na základě toho, jaké otázky a jaká řešení spojují kandidáti s veřejným zájmem.

Jinými slovy je veřejný zájem spojen se státem, jeho existencí a s vůli občanů vloženou do preferencí vyjádřených výběrem kandidátů. Jestliže tedy jsou sdělovací prostředky veřejné služby projevem veřejného zájmu, pak by měly být financovány státem. To je klíčový argument, daleko podstatnější než příkladem efektivita či neefektivita správy koncesionářských poplatků (jakkoliv i to je podstatná okolnost).

Pokračujme ale dále. Pokud zde má existovat napojení na rozpočet, pak by financování mělo být předvídatelné. Toho se týká třetí poznámka k této věci.

Přímo v logice toho, že pro tyto úvahy považujeme sdělovací prostředky veřejné služby za veřejný zájem, naprosto nepochybně je, že veřejná služba nemůže být závislá na aktuální vůli politiků tady a teď. Státní propaganda v podstatě nutně vyplývající z každoročního stanovení počtu miliard do rozpočtu médií, totiž naprosto jistě ve veřejném zájmu není, je dokonce jeho nezpochybnitelným protikladem.

Mají tyto poznámky a nastolené otazníky ekonomické řešení? Jistě, že ano.

Je naprosto jednoduché a není potřeba nad ním nějak zásadně dlouze přemýšlet. V takovémto modelu úvah platí, že musí být definováno nikoliv opakovanými politickými rozhodnutími, ale formulovaným podílem médií veřejné služby na výdajích rozpočtu nebo na objemu HDP. Pro příklad. Pro rok 2026 jsou v novém návrhu rozpočtu definovány výdaje asi 2,38 bilionu korun, tedy 2380 miliard. Pokud bychom například přijali rozhodnutí, že na veřejnoprávní rozhlas a televizi bude směřovat půl procenta rozpočtových výdajů, znamenalo by to 12,9 miliardy korun. Teď nechci řešit, zda by tato konkrétní suma byla málo nebo dost, to není můj obor a neumím posoudit, jestli nyní ČT a ČRo utrácejí příliš nebo ne. Jde mi o něco jiného. Systém by zajistil valorizaci jak vůči inflaci, tak i z hlediska vztahu k jiným institucím a jiným výdajům.

Uchýlím se „mimo program“ ke čtvrté poznámce. Musím zmínit moje zděšení nad tím, jaké množství veřejně činných lidí je ochotno vypustit z úst formulace jako „poplatky nebudou platit lidé, ale stát“ a podobné. Za mne by bylo ideální, kdyby každý politik, který něco takového veřejně prohlásí, dostal „osobní trest“ jako v hokeji. Aby byl odeslán „na trestnou lavici“. Třeba by musel týden zůstat doma bez možnosti jít do televize (kterékoliv), obhospodařovat svoje sociální sítě a celkově jakkoliv komunikovat s veřejností. Pokud možno tak dlouho, dokud se nenaučí mantru: „Stát nemá jiné peníze, než peníze občanů“.

No, to jsou jen sny o krásnějším a méně „ukecaném“ světě.

Vraťme se k tématu. Jistě lze namítnout, že přechodem médií veřejné služby pod rozpočet se tyto sdělovací prostředky stanou ovlivnitelnými a vydíratelnými ze strany politiků. Příští sněmovní většina by mohla přijít, poměr změnit a například výrazně snížit (nebo s korupčním cílem výrazně zvýšit) příjmy rozhlasu a televize.

Jenže to není nová situace, to zde máme i nyní. Jediné, co v tomto směru veřejnoprávní média chránilo, chrání a chránit bude, není okupační stávka a spacáky po chodbách, ale jsou to politické náklady spojené se změnou pravidel. Jinými slovy je to okolnost, zda média veřejné služby považuje za veřejný zájem většina nebo menšina voličů.

Dokud většina společnosti bude chtít skutečná média veřejné služby, tedy média ochráněná od vlivu politiků, tak si politici netroufnou zavést systém, který by právě politikům umožnil ovlivňovat přímo obsah médií. Tedy systém, kde by každý rok nějaké ministerstvo navrhovalo a sněmovna pak potvrzovala rozpočet České televize a Českého rozhlasu. Jestli se taková většina nenajde, pak tato média nezachrání ani koncesionářské poplatky ani nepojení na rozpočet ve formě procentuální sazby z výdajů. Veřejný zájem musí být primárně potvrzen veřejností.

Do toho již jako ekonomka nechci moc mluvit, to je věcí voličů a politiků. Nicméně přece jenom jednu jedinou poznámku k tomu vyslovím.

Pokud většina společnosti umožní nebo si i vynutí zrušení médií veřejné služby (výrazné omezení financování je zrušením, jenom s mírným odkladem), a teď mluvím speciálně o televizi, ale rozhlasu se to trochu týká také, bylo by dobré se zamyslet nad důsledky, jaké to přinese za pět, deset nebo dvacet let. A teď skutečně není řeč o dopadech na informovanost, ověřování informací, svobodu… Zamyslete se všichni nad tím, co to vytvoří za ekonomické prostředí.

Nabídnu svůj scénář. A ten zní: Do deseti let, maximálně do patnácti, ale já si stojím za deseti lety, nebude v této zemi ani jedno vysílání, které by bylo možné přijímat bez nějakého paušálu, poplatku, jen za to, že v nějakém přijatelném poměru k celkové délce vysílání „strpím reklamy“. To je naprostá ekonomická logika. Všichni, kdo se budou chtít koukat na televizi, budou platit koncesionářské poplatky. Jenže ne „státu“ ve formě přejmenované daně, ale soukromým společnostem.

Tento vývoj nastane v podstatě v každém případě. Ale paradoxně případná likvidace médií veřejné služby tento trend podstatně urychlí. Jakkoliv to, na první pohled, působí nelogicky.

Možná se k tomuto tématu někdy vrátím a vysvětlím, jak by to proběhlo a jakými zákonitostmi by se tento proces řídil. Ale nepochybuji o tom, že když si to představíte, přijdete na to sami.