Pět let zmaru. A teď?

Ztracená pětiletka. Zatracená pětiletka. Od roku 2020 se v tom prostě „plácáme“. Jsme zemí s mimořádným počtem strategií pro příští desetiletí rozepsaných na tisících stránek. Jenže s nulovou představou, co dělat dál.

Asi to v té nebo oné podobě cítíme všichni. Jak by řekl Václav Havel „Naše země nevzkvétá“. A naopak od jeho novoročního projevu 1990, kdy byla cesta k rozkvětu vcelku jasně daná, přešlapujeme na místě a moc nevíme, co dál.

Kdyby šlo ale opravdu jen o těch posledních pět let, dalo by se to všechno svést na jasné viníky a příčiny. Covid, energetická krize, válka za humny, uprchlická krize, inflační vlna… Někdo by přihodil na tuto hromádku Green Deal, Brusel a kde co ještě. To by bylo pěkné, kdybychom si celý aktuální příběh České republiky mohli takto pěkně zarámovat a opájet se tím, že příští rok nás čeká vcelku pěkný ekonomický růst 2,5 nebo možná i tři procenta, který to všechno přikryje vyšívanou dečkou optimismu.

Kéž by to bylo tak jednoduché. Jenže ono nejde jen o ztracenou pětiletku. Máme za sebou ztracenou dekádu a v mnoha směrech se dá říct, že dokonce ztracené čtvrtstoletí.

Jistě, pravda. Během té doby jsme dosáhli mnohokrát opravdu výrazného růstu HDP, našla by se tam dokonce čísla kolem pěti, šesti či téměř sedmi procent (2006). Růsty masivní tak, že by se za ně nemusela stydět kterákoliv evropská země, Spojené státy, a dokonce by je mnohdy ocenili i asijští tygři.

Vraťme se do roku 1996. Ještě nepropukla krize koruny, probíhá privatizace velkých koncernů českou cestou, kterou přičinlivě miliardami financují státem vlastněné bankovní domy, vysoké pece Poldi Kladno usilovně pracují, Škoda Plzeň a pražské ČKD se stále tváří jak světové holdingy a jejich PR oddělení zásobují tisk zprávami o expanzi. Ekonomika sílí a (skoro) celá země se vyhřívá na sluníčku triumfalismu, protože prostě lepší to snad ani být nemůže.

Au.

O tři roky později vrcholí krize, koncerny se ve zmatcích rozpadají, státní banky je třeba sanovat desítkami tehdejších miliard, což jsou stovky dnešních, a urychleně je privatizovat, dřívější soukromé ústavy už povětšinou ani neexistují, protože prostě a jednoduše zkrachovaly, země zažívá první recesi a nezaměstnanost dosahuje v roce 1999 do té doby i později nevídaných deset procent (na mnoha místech i vysoko přes 15 procent).

V tu chjvili se otevírá druhé reformní okno (první datujme 1990-1992). Je chvíle, kdy lze udělat odvážné strukturální reformy. Místo toho přichází systém investičních pobídek, který sice vede vcelku makroekonomicky efektivně a z hlediska životní úrovně obyvatel výkonným způsobem k rychlému a již zmíněnému růstu, ale konzervuje hospodářskou strukturu. Jsou tak nastaveny meze růstu budoucího, na které ekonomika narazí (z historického hlediska) nedlouho poté, někdy v roce 2016 či 2017. To není výčitka a vlastně ani kritika tehdejších rozhodnutí.

To je prostý popis.

Pro příklad. Nyní existují politici (a pro mne trochu nepochopitelně tu a tam i ekonomové), kteří s očima navrch hlavy do televizních kamer šokovaně a skoro až vyděšeně se zcela vážnou tváří sdělují banality o tom, že v podobě dividend ze země odteklo za rok tu 400 a tu 300 miliard korun, že zde působící podniky málo investují a podobně. Čemu se diví? Pokud jsme 25 let stavěli prosperitu na tom, že pro naši ekonomiku klíčový průmyslový sektor produkuje (nikoliv samozřejmě plně) komponenty a součástky pro jiné, tak jak by to celé mohlo být postavené jinak? Proč by se to dělo? Kdo by to měl zařídit? Jak by se mělo stát, že právě u nás bude mimořádná tvorba přidané hodnoty? A proč by zde investoři měli peníze nechávat na rozvoj produkce, která se dá uskutečnit skoro kdekoliv? (Vím, je to generalizace, ale tady nejde o jednotlivosti.)

Ideje mají svoje následky. A pokud kdysi před lety padlo rozhodnutí, že nás z bryndy mají vytáhnout zahraniční investoři s produkcí pro jejich nebo cizí zahraniční finální výrobu, tak bychom si pro svůj nynější pláč měli vybrat alespoň správný hrob.

Obávám se, že se nyní, na konci roku¨2024, právě pomalu zavírá další reformní okno. Nemám pocit, že by bylo využito, určitě ne zdaleka tak, jak využito být mohlo. Neproběhly reformy státu, jeho institucí, ani reformy veřejných služeb a jejich financování. Ty, které se odehrály nebo probíhají, jsou dílčí. Jako třeba reforma penzí či reforma pracovního trhu.

Hospodářství příští rok jistě poroste, nebude to vůbec špatné. A podobně v letech dalších, možná se zanedlouho na chvilku dotkneme i pěti procent růstu HDP ročně. S tím vzroste i životní úroveň naprosté většiny obyvatel země. Ale pokud promarníme i zbytek reformního okna, tak bez rozsáhlých změn narazíme brzy, daleko dříve než během čtvrt století, na růstový strop. Obávám se, že to nebude trvat ani pět let.

Asi to chce příklad. Třeba tento. Slyšíme kolem sebe často, jak se má struktura školství přizpůsobovat trhu práce, jak nedostatkovým zbožím jsou zaměstnanci pro průmysl. Je to údajně argument proti všeobecným středním školám, protože země potřebuje spíše kvalifikované dělníky. Odpovím otázkou: Skutečně je možné dosáhnout strukturální změny směrem k vyšší tvorbě přidané hodnoty tím, že budeme pomocí školství saturovat potřeby trhu práce, který je založen na odkazu minulého století? Není to spíše cesta právě k tomu, že ekonomiku znovu zakonzervujeme bez potenciálu skutečné změny?

Přeberte si to, milí čtenáři, sami. Nechci vnucovat názor. Ale pomyslete to pečlivě. Jsou to důležtější otázky, než se může na první pohled zdát.

Co si tedy přát do roku 2025?

Abychom se nenechali uspokojit růstem, který jistě dorazí, protože ten prostě přijde na základě fungování ekonomických zákonů.

Abychom se jím nenechali uspokojit, jako jsme to udělali po odeznění krize z konce devadesátých let i krize finanční z let 2008 až 2011.

Abychom takovým uspokojením neuzavřeli reformní okno, ale podívali se raději pravdě do očí a přiznali si, že bez bolestných reforem uděláme jen takový krátký přískok nahoru, ale nevykročíme na cestu dlouhodobého dynamického růstu.

Uspokojíme možná teď právě svoji peněženku. Ale co odkážeme našim dětem?