Nic není jalovější než české diskuse o energetice

Americké společnosti urychlují výzkum a zkoušky baterií založených na sodíku. Má to dva důvody. Za prvé snížení závislosti na čínské bateriové produkci. To je vysoce strategická záležitost. A pak také vývoj energetického trhu.

Každý, kdo alespoň jedním okem sleduje dění v oblasti energetiky, musí nutně s úžasem sledovat dynamiku změn, které se na něm odehrávají. Obrovský vzestup obnovitelných zdrojů má sice speciálně u nás množství kritiků, připomínám nejnovější verzi, že za „sucho mohou větrné elektrárny“, ale je dobré se podívat dál než do Aše. Svět prochází naprosto mimořádnou energetickou revolucí, která – a to by bylo dobré si zdůraznit – není zase tak úplně vázaná na otázky ochrany klimatu.

Asi málokdo podezírá čínskou vládu z nějaké přehnané odpovědnosti za osud celého světa, proto právě z Číny je dobré vzít dva příklady ze života.

První: čínské normy pro automobilové spalovací motory jsou již drahnou dobu daleko přísnější než ty evropské. Poslední roky v principu znemožňují uvedení čistě spalovacího motoru na trh. Zatímco Evropa diskutuje o prodloužení, odkladech a dalších „úlevách“ pro spalovací agregáty, Čína už v rovině osobních vozů nebere naftu či benzín vážně.

Za druhé: Čína vyrábí z obnovitelných zdrojů (včetně vody) 40 procent své roční produkce elektrické energie (měřeno rokem 2025). Pro srovnání v USA je to něco přes dvacet procent a u nás ani ne 17 procent.

Jak jsem zmínila. Peking to nedělá z odpovědnosti vůči globálnímu klimatu, jakkoliv asi i tento aspekt nějakou dílčí roli hrát bude. O něco silnějším důvodem je ochrana zdraví obyvetal, protože ovzduší čínských měst bylo nepřijatelné a nespokojenost společnosti enormní. Výdaje na ekologizaci průmyslu i energetiky a na podporu elektromobility byly a jsou pojistkou proti společenské nestabilitě. (Na okraj: První skutečně masové protikomunistické demonstrace na konci osmdesátých let v tehdejším Československlu nebyly v Praze, ale v severních Čechách a byly vyvolány zdraví ohrožující smogovou situací.)

Nicméně hlavně a předenším to celé Čína dělá, protože v tom cítí zásadní tržní výhodu oproti ostatním. Obnovitelná energetika je považována za vysoce perspektivní z hlediska cen i spolehlivosti.

U nás ale stále panuje představa, že OZE a klimatické dohody jsou něco naprosto propojeného, že by jedno bez druhého nemohlo být. Je to nesmysl. Vztah jistě mají, ale v Číně a také ve většině vyspělých zemí je ten vztah pociťován daleko méně, než jak si ho my zveličujeme.

Už nemálo let je totiž pohon prosazování se obnovitelných zdrojů naprosto jinde.

Za prvé jde Evropě (a Číne také) o snížení strategické závislosti na zemích, které disponují energetickými surovinami. A teď zase každého napadne Rusko. Jenže je to složitější. Jde i o arabské státy a další země z islámské kulturní oblasti, a konec konců i o některé další, na jejichž libovůli nebo nelibovůli prostě nechcete být závislí.

Za druhé pak je tady v principu technologicky podložená jistota, že OZE musejí být v důsledku levnější než fosilní zdroje. Což již v mnoha případech celkem dávno nastalo, je jenom otázkou krátkého času, kdy to bude úplným standardem. (To jen u nás žijeme v představě, že bez dotací sluníčko nesvítí a vítr nefouká.)

Tím se dostáváme zpět k otázce sodíku místo lithia.

Na vysvětlenou: Zatím nemluvíme ani tak o autobateriích, tam pořád ještě tahá sodík za kratší konec, což je fyzikální záležitost. Přesto věnují Američané obrovské prostředky a vědecké kapacity na to, aby dotáhli sodíkové technologie do skutečně masově použitelného finále. Už jen z potřeby v této oblasti zase jednou alespoň vyrovnat čínský náskok, když v lithiu už je tak velký, že dorovnání skóre asi ani není možné. O co jde ale především, to je ovládnutí světa velkých bateriových úkložišť elektřiny.

Velmi zjednodušeně řečeno potřebujete do auta baterii s velkou kapacitou a relativně nízkou váhou. To zatí sodík neumí poskytnout, přinejmenším ne tak, jako lithium. Jenže u velkého bateriového parku? Tam jde více o cenu, bezpečnost a rychlosti přijímání a výdeje energie. Což rázem dělá favorita ze sodíku, který (a teď hodně zjednodušeno) v poměru cena/výkon nabízí o hodně lepší kombinaci.

Kdo naskočí do vlaku technologie úložišť dříve a s (z finančně – ekonomického hlediska) lepším produktem, získá podstatně větší díl koláče, jehož objem si v tuto chvíli možná ani neumíme pořádně představit.

Jde o to, že potenciálně (a technické zkoušky i dosavadní výsledky ukazují, že i reálně) jsou velkokapacitní baterie nezbytným doplnění OZE, především fotovoltaiky a větru. Každé zlevnění této technologie (jak jsem již zmínila, sodíková řešení mají dobrou šanci být daleko levnější) je proto vysoce důležité. Úložiště jsou podstatné samozřejmě jako stabilizátor sítě (nebudu se fyzikům plést do vysvětlování, proč není udržení stability elektrické sítě tak jednoduché, prostě berme, že to je oříšek), jsou však klíčové i pro stabilitu cen během produkčního dne. Prostě kvůli cenovým dopadům všech těch změn typu den/noc a fouká/nefouká.

Příklad z Austrálie. Cenové výkyvy a období velmi vysokých cen kontra období záporných cen během jednoho obchodního dne poklesly v roce 2025 díky předchozímu dynamickému rozvoji bateriových úložišť na zhruba třetinu volatility běžné v roce 2023. Nejvyšší ceny se prostě výrazně snížily, záporné ceny prakticky zmizely.

Zase to zjednoduším, ale jedním z důvodů, proč bylo dlouhodobě zavádění OZE závislé na dotacích nebo případně na dlouhodobé fixaci cen, byl fakt, že jsou z fyzikálních důvodů produkčně nestabilní nebo přesněji nejsou dostatečně stabilní. Bateriová úložiště představují odpověď na tento problém. Vlastně uměle zvyšují (nabjením) spotřebu v době vysokých výkonů OZE. A naopak poskytují síti stabilitu v době nižších či nulových výkonů.

To není jen fyzikální řešení, ale i finanční. Stabilita cen a trhu je totiž důležitá pro investory a jejich vstup do odvětví, přičemž se bavíme o vstupu bez dotací a podpor. Při předvídatelném trhu přicházejí předvídatelné investice.

Vůbec nechci jakkoliv omezovat diskusi o větrnících, solárech a všem dalším, celkově o OZE. Ani nechci zacpávat pusu těm, kdo přísahají na dýmající komíny a těžbu hnědého uhlí. Nechť si argumentují podle libosti, nechť si platí PR agentury a nechť si lobbují za prodloužení svého byznysu o několik dalších let. To je jejich svaté právo.

Nicméně by bylo výborné, kdyby u nás probíhala daleko silnější diskuse o energetice. Ještě lepší by bylo, kdyby ji nemoderovali lidé „od uhlí“ či „od jádra“ na straně jedné, a lidé „od zelených“ na straně druhé. Totiž kdyby ji (konečně!) moderovala vláda z pozice své energetické politiky.

Pak by možná byla ta diskuse veřejností také podstatně více sledovaná. Protože když se odehrává v rovině „teď všichni proti větru“ nebo „teď to nandáme uhlí“, případně „atom je fuj“ či „elektrovoltaika v noci nepracuje“, tak není co sledovat. Když se diskuse změní ve skandování ideologických hesel, přestává být zajímavá. Za mne platí, že zatím není na světě snad nic jalovější než české diskuse o energetice.

Ovšem při existenci takové diskuse by si možná mohla veřejnost naplno uvědomit, že energetika a její současný rozvoj budou dosti pravděpodobně rozhodovat o budoucnosti naší prosperity.

Řečeno napřímo: Dnešní rozhodnutí možná někomu přinesou skvělé zisky a prodloužení byznysu, jenže za pět, deset nebo dvacet let se mohou náklady nynějších chyb vrátit jako bumerang. Již teď si zakládáme na klasický model. Zisky již jsou a ještě budou privatizovány, u ztrát nastane socializace.

Opravdu to chceme znovu?