Neblázněme. Dluh bude dražší, a dražší a dražší….

Diskuse kolem rozpočtu, jeho předložení a nepředložení, zda stačí potřebám nebo nestačí potřebám, to jsou u nás diskuse politické. To znamená, že vycházejí více z názorů a ideologických stanovisek než z faktů.

Bylo by krásné, kdybychom o rozpočtu uměli hovořit racionálně a s alespoň elementární úctou k číslům, faktům, realitě. Pojďme to chvíli zkusit.

Nechci se pouštět do problematiky celého objemu schodku ani do podobných otázek. Vždycky jsem ve vědecké činnosti vycházela z přesvědčení, že k dobrání se pravdy je nutné postupovat metodicky a řešit jednu otázku za druhou tak, aby na konci vyšel nějaký obhajitelný a diskutovatelný výsledek. Ať již tím výsledkem je číslo nebo názor. Bohužel v politice to takto nechodí, výsledky takových diskusí tedy nejsou přezkoumatelné, nelze je poměřovat pravdou, jen hlasitostí křiku a urputností diskutérů.

Vzhůru proti proudu se pojďme tedy podívat na jednu okolnost, jeden detail rozpočtové problematiky a zkusme řešit ten. Otázkou budiž, kolik nás dluh stojí a kolik nás při různých vývojových trajektoriích bude stát.

Dobré je položit nejprve na stůl fakta.

Státní dluh (někdy říkáme také vládní dluh, nezaměňovat s dluhem veřejného sektoru a už vůbec ne s celkovým zadlužením ekonomiky ČR) byl na konci roku 2024 celkem 3,365 bilionu korun. Z toho asi tři biliony a kousek bylo financováno střednědobými a dlouhodobými vládními papíry (státními dluhopisy denominovanými v korunách). Za rok 2025 se zvýší tento dluh zhruba o 240 miliard korun na asi 3,6 bilionu.

Normálně nejsou absolutní čísla zase tak důležitá, podstatný je podíl dluhu na HDP případně na ročních příjmech státu (což je ještě lepší ukazatel, ale málo je využíván). Ale pro naše úvahy o tom, kolik nás dluh stojí a stát bude, jsou absolutní čísla zatím lepší. Jsou totiž pěkně názorná.

Takže v roce 2024 nás ten dluh stál skoro 90 miliard. V roce 2025 vyjde jeho obsluha (tedy úroky a náklady na refinancování, o splácení vůbec není řeč) na zhruba 100 miliard. Což je, mimochodem, sedmá nejvyšší položka výdajů rozpočtu podle kapitol. Namátkou je to desetinásobek výdajů ministerstva zahraničí.

A nyní se podívejme do budoucnosti, co nám řekne k dluhu ta.

Nevidíme tam nic pěkného.

Nechci se zaplétat do diskusí, kolik a kde v rozpočtu 2026 chybí nebo nechybí miliard. Pár let jsem dost velký rozpočet řídila, tak vcelku dobře vím, že vždycky chybí hodně peněz. Pojďme na to ale jinak. Představme si, že od roku 2026 do roku 2029 budou průměrné schodky rozpočtu 300 miliard korun. Což je pohodlně pod třemi procenty HDP. To by leckoho mohlo uklidnit. To by znamenalo, že i s novým dluhem za schodek roku 2029 by byl český vládní dluh k 31. 12. 2029 asi 4,9 bilionu korun. Z toho by zhruba 4,5 bilionu bylo financováno pomocí středně a dlouhodobých vládních bondů.

A teď jsme u jádra pudla. Kolik bude nominálně stát v roce 2029 obsluha dluhu 4,9 bilionu korun, když obsluha dluhu 3,6 bilionu přijde v roce 2025 na 100 miliard? Jednoduše a bez kliček bychom mohli říct, že to bude asi 137 miliard. Jenže a Bohužel, tak jednoduchý ten svět není.

Aktuálně platíme z našeho dluhu úrok asi 2,8 procenta ročně. To není nějaká konstanta, toto číslo se samozřejmě v čase mění, někdy klesá, jindy roste. Pro pořádek řečeno roste s tím, jak podezřelý je investorům český dluh, jaká je celková nálada trhů, nakolik převyšuje ochota půjčovat potřebu zadlužit se a na řadě dalších věcí. Od toho se odvíjejí ceny, za které prodá stát svoje dluhopisy v aukcích, kde se o tyto papíry ucházejí investoři. Čím více natěšených investorů, tím levnější financování dluhu. A naopak. Když trochu přeženeme, tak na tomto trhu (který je ale fragmentovaný, nelze to brát doslova) soutěží české dluhopisy s dluhem vlády třeba Ugandu či Spojených států nebo Francie. Vlády nabízejí podmínky, tedy dobu splatnosti, objem dluhopisu, nějakou jistotu splacení (definovanou ratingem agentur) a navrhnou nějaký úrok, který je pak v kolech aukcí potvrzován nebo modifikován. Má to řadu různých technických fines a zádrhelů, bondy mají různé podoby, a ne všechny jsou klasicky úročené, ale ten základ stojí takto.

Na těchto trzích tahá česká vláda za kratší konec provazu. Ne, že by o korunové dluhopisy nebyl zájem, to zase zájem je. Ale za cenu, která vždy byla a stále je podstatně vyšší, než za kolik si půjčují i daleko zadluženější státy eurozóny. Nechci se v tom nyní pitvat, ale i takové Slovensko, jehož dluhová a rozpočtová situace je proti české ve skutečně nedobrém stavu, si půjčuje o poznání (o čtvrtinu až třetinu) levněji než my. To jsou náklady vlastní malé měny, V současnosti velmi zhruba jsou naše náklady na dluh ročně vyšší zhruba o 40 miliard proti tomu, kolik bychom platili se stejným ratingem, jaký nyní máme, za stejný objem dluhu, jaký nyní máme, ovšem v postavení členské země eurozóny. To je argument, který v debatách na téma „euro nikdy“ není slyšet, ale je čestné to občanům a voličům říct: Koruna znamená významně vyšší náklady na obsluhu dluhu.

Nicméně to nyní neřešíme.

Řešíme výhledově podstatně horší problém. Nyní si půjčujeme (aktuálně podle posledních uskutečněných aukcí) za zhruba 4,5 procenta ročně. Všimněme si rozdílu proti průměrnému nákladu na dluh 2,8 procenta. Jinými slovy: Dříve jsme měli období, kdy jsme si půjčovali skutečně za málo, velmi levně. A jistě, měli jsme i období, kdy byl dluh drahý jako nyní i dražší, to je pravda. Ale zjednodušeně řečeno od kovidu platí, že skoro každé refinancování starého dluhu znamená vyšší cenu, než za jakou byl ten dluh financován původně. A z toho nutně a naprosto logicky plyne, že úměra 100/137 miliardy vůbec nepostihuje celou realitu, protože v ní není zahrnuto zvýšení nákladů při refinancování starého dluhu. Když se podíváme na nutnost refinancování v příštích čtyřech letech a když si řekneme, že naše aktuální cena 4,50 procenta ročního úroku bude nějakým příštím průměrem (což je otázka, samozřejmě, ale není to nijak nepravděpodobná možnost), tak v roce 2029 budou náklady na obsluhu dluhu ne 100 nebo 137 miliard, ale hodně blízko u 200 miliard korun. Možná i trochu více. Skoro s jistotou můžeme říct, že tento výdaj bude tou dobou v TOP 5 největších zářezů do veřejných financí.

Samozřejmě je slušná pravděpodobnost, že těch 200 miliard nebude v podílu k HDP zase o tolik více než současných 100 miliard, což je asi 1,3 procenta HDP. Ale významné zvýšení to bude.

Nerada někomu říkám, co má nebo nemá dělat. Tak skutečně nebudu kázat, jak by se měli chovat politici. Jsou to dospělí lidé a konec konců většina z nich to, co jsem zde napsala, buď ví nebo alespoň tuší.

Tedy skončím spíše obecnou proklamací. 200 miliard se někomu v rozměrech ekonomiky (letos asi 8,8 bilionu korun), i v rozměrech rozpočtu (výdaje letos 2,3 bilionu) může zdát jako snesitelná suma. Není a ani v roce 2029 to snesitelná suma nebude. Tohle je věc, na které by se měli shodnout konzervativci i liberálové, pokud mají schopnost racionálně uvažovat: Je naprosto nepřijatelné, aby dluhová služba v relativně nedaleké době, kdy oproti dnešku by neměla být inflace vyšší než souhrnných deset procent, dosáhla takto naprosto neakceptovatelné částky.