Národ miluje korunu, podniky ale hlasují nohama

Vláda se nedávno odmítla výrazněji posunout směrem k zavedení eura, což jinými slovy znamená, že ke společné měně v příštích zhruba pěti letech určitě nepřistoupíme. Někdo slaví, někdo pláče, někteří hlasují „nohama“.

Hlasování nohama je příměr z komunistických časů. Snad nejprve ho použil Lenin, když tím souslovím označil dezerce vojáků z carské armády na sklonku první světové války. Nám je asi bližší, že nohama hlasovali emigranti během celé doby zpackaného pokusu o budování socialistického ráje. A v ekonomii je to jev popsaný z různých pohledů několikrát. Zřejmě nejznámější aplikací je Tieboutova hypotéza. Podle ní se plně mobilní občan (volič, daňový poplatník) bude preferovaně stěhovat do takové municipality, která mu poskytne z jeho pohledu optimalizovaný poměr mezi výší daní a kvalitou veřejných služeb. Jestliže dosažitelný mix bude dostatečně lákavý, pak dojde i k překonání překážek mobility. (Nechci, aby mi někdo předhazoval, že vidím všechny emigranty z komunistického Československa jako migranty ekonomické. Tedy vysvětlím rovnou: Nikoliv, svoboda je také hodnota, tedy plně zapadá do modelu.)

Tieboutova hypotéza sice tak úplně nesouvisí s naším poměrem k euru, ale jako příměr je to vlastně dobré. Protože když se střízlivě (nikoliv tedy pohledem „nikdy“ ani „ihned“) podíváme na českou ekonomiku, tak prostě nelze nepostřehnout, že právě „hlasování nohama“ začíná dostávat (především v podnikatelské sféře) vskutku masový rozměr. Pokud vezmeme úvěry celkem, tak v korunách je půjčeno podnikové sféře 1,16 bilionu, v eurech 0,89 bilionu. Jenže když se podíváme na objemy nových úvěrů, tak v eurech jsou už nějakou dobu vyšší než objemy úvěrů denominovaných v korunách. Od loňského ledna si firmy vypůjčily v eurech ekvivalent 297 miliard korun. A to proti 267 miliardám v úvěrech korunových.

Když na tuto situaci budeme nahlížet prizmatem Tieboutovy hypotézy, pak podniky nutně musí v euru nacházet pro ně optimálnější řešení, než jaké jim nabízí koruna.

Samozřejmě je zde řada důvodů, proč se to děje. Euro je především levnější, úvěry v eurech jsou totiž méně úročeny než v korunách. U podniku, který navíc exportuje, a má tedy v eurech příjmy, je dluh v eurech z hlediska kurzového rizika bezpečnější než v korunách. Euro je také řádově větší měna, je tedy stabilnější, jeho kurz vůči dalším velkým měnám není tak volatilní jako u koruny, se kterou pohne kdejaký pohyb spekulativního kapitálu. Inflace na euru je nižší, zvláště pak byla podstatně nižší během poslední inflační epizody, kdy koruna nesporně přišla o řadu ve veřejnosti oblíbených mýtů „poctivé, tvrdé a bezpečné měny“. A samozřejmě, to nelze pominout: Pokud jsme si malovali, že díky dynamické české ekonomice a rozvážné měnové strategii bude kurz koruny vůči euru posilovat, tak se ukázalo, že to není pravda. V prosinci 2024 jsme zhruba na stejném kurzu, jako v prosinci 2008.

Což spolu s tím, že inflace na koruně byla v mezidobí podstatně vyšší než na euru, vyvolává palčivé otázky o užitečnosti koruny

Navíc důvodů, proč je koruna až k uzoufání slabá, je docela slušná řada. To už je námět na jiný blog, ale jedním z těch hlavních je, že produktivita práce a celkově efektivita české ekonomiky nerostou zdaleka tak, jak jsme si malovali. To ale nakonec v důsledku znamená, že koruna není nějakým žádaným zbožím, o které by se investoři na burzách prali, ale jde jen a pouze o jednu z desítek malých z globálního pohledu dokonce až titěrných měn, do nichž lze díky jejich garanci směnitelnosti investovat. Takže není divu, že nejde jenom o levnější firemní úvěry na euru. Řada podniků přechází třeba jen částečně na euro i v jiných transakcích.

Avšak ani to není nějak zásadní argument, kvůli kterému by se dalo hovořit o obecnější euroizaci české ekonomiky. Podniky nereprezentují občany a společnost. Jejich postup nemusí být pro náladu v zemi nijak rozhodující.

Ale nesporným argumentem a potvrzením, že přechod na euro probíhá (jakkoliv si ho většina lidí asi nevšímá), je růst euro vkladů českých občanů. To není nutně výraz nedůvěry v korunu, ale mnohdy ukázka toho, že řada lidí hodlá v cizině investovat. Ať již do nemovitosti nebo do aktiv. Banky za poslední roky hlásí růst úložek v euru na dvoj a více násobky předchozího stavu. Jistě, v absolutních číslech jsou to zlomky celkových vkladů občanů, nyní jde asi o šest procent. Jenže nedávno to byla sotva tři procenta. Tímto tempem se příští rok můžeme dostat na hladinu dosavadního maxima, které bylo deset procent. Je dobré podívat se, kdy to maximum nastalo: V roce 1997, v době pádu vlády Václava Klause, zhroucení koruny a první ekonomické krize po konci komunistického režimu. Pokud stejné úrovně dosáhneme v roce 2025, tedy v čase, kdy lze předpokládat návrat k velmi slušnému hospodářskému růstu a stabilitě, je asi na každém, aby si to vyhodnotil a udělal závěry. Já to chápu jako hlasování nohama.

Jenže rozhodnutí o euru je věc politická. Takže důležitější je, že podpora společné měny je v českých krajích nízká. Jednoznačně či spíše pro přijetí je asi třetina lidí, skoro šedesát procent je proti, zbytek neví. Různé průzkumy se v detailech odlišují, ale celkově to tak zhruba vychází. Z toho ale plyne, že vlastně není zase tak podstatné, že většina argumentů, o které se opírá odpor k euru, nemá s ekonomikou nic společného. Že je to věc sentimentu.

Ale přece jenom některé důvody založené na hospodářských vědách občas zaznívají. Těmi asi nejznámějšími je vhodnost udržení si vlastní měnové politiky a možnosti bojovat s inflací v souladu se specifickými potřebami domácí ekonomiky.

Jenže právě tyto argumenty podlehly v posledních letech silné erozi. Inflace koruny byla podstatně až skoro fatálně vyšší než inflace na euru, pověst silné samostatné měny je pryč. A vlastní měnová politika se stává v zemi, kde peníze proudí do ekonomiky skrz úvěry v eurech, jenom pohádkou. Občas je tam kousek reality, ale celkově jde o smyšlený příběh. S korunovými sazbami můžeme čarovat ve velkém, ale když podniková sféra odejde k financování přes euro, bude to mít vždy jenom omezenou platnost. Nikoliv žádnou, ale určitě omezenou.

Invaze eura je ale ještě silnější. Od příštího roku mohou rezidenti uskutečňovat v evropské měně další účetní i faktické operace. Vláda sice neučinila nic k posunutí koruny do systému RMS II (jak bylo na začátku řečeno), ale pod tlakem potřeb podnikatelské veřejnosti stát pomalu otevírá další a další cesty k euroizaci.

Což ale před celou zemi staví řadu zajímavých otázek.

Ekonomická obec by se proto měla přestat zabývat bitkou pro a proti euru. To má smysl nechat až po příštích volbách, před nimi se už žádný krok neuskuteční. Takže to, čím je třeba se zabývat a co je třeba v našich podmínkách promyslet, to jsou dopady rychlého prorůstání eura do celého finančně podnikatelského systému. Jen namátkou: Dopady na schopnost ČNB čelit inflačním trendům, zvláště v případě dalšího přesunu úvěrů i vkladů a investic do eura, dopady euroizace na kurz koruny a celkově na korunový trh, dopady na schopnost státu financovat korunový dluh… Nějaké poučení najdeme v zemích, které již podobným vývojem prošly, ale každá ekonomika je specifická a hlavně funguje ve specifickém kontextu. Takže poučení najdeme, řešení nikoliv. Na ta budeme muset přjít sami.