Na přijetí eura nemáme svaly

Jednou z otázek, které dostávají kandidáti do Senátu na běžícím pásu, je jejich případná podpora přijetí eura. Ne, že by v tom Senát měl nějaké zásadní slovo. Ale jistě je to pro voliče podstatná informace.

Můj postoj v této věci má dvě roviny.

První je aktuální a zde jednoznačně říkám, že případné zahájení procesu přijetí eura v nejbližších třech až čtyřech letech nepovažuji za racionální.

Když to řeknu jednoduše: Naše ekonomika na to nemá kondici, nemá na to svaly. A ani je mít nebude.

Strukturální problémy české ekonomiky jsou příliš zásadní a co je horší: Nevidím nikde ani reálnou snahu o jejich skutečné systémové řešení. Těch okolností okolo je mnoho, je to skutečně systémový problém.

Zkusím to ozřejmit alespoň u jednoho úhlu pohledu. V danou dobu probíhá reálná deindustrializace české ekonomiky. Reálný výkon průmyslu fakticky klesá, ještě ke všemu v situaci, aniž by výpadky byly adekvátně nahrazovány rozmachem v ostatních segmentech. Aby to bylo správně pochopeno: Samozřejmě v čase bude v české ekonomice klesat podíl průmyslu na tvorbě HDP. Pokud tohle někdo popírá, tak je ekonomicky zcela mimo realitu a kontext. Nyní se to však děje cestou reálného poklesu průmyslové produkce. Jenže my bychom potřebovali, aby tato produkce rostla, třebas pomaleji než produkce jiných sektorů. Což by pak znamenalo sice snižování významu průmyslu pro tvorbu HDP, ale nikoliv na úkor objemu jeho produkce.

Avšak příznaků strukturální krize je daleko více. A co je horší, jde o dlouhodobý problém, to není nic nového, co se stalo teď zrovna.

Přiznání si pravdy je jeden z nutných kroků nápravy. A tou pravdou je, že strukturální krize české ekonomiky započala již v letech 2016 až 2019. Jakkoliv tehdy ekonomika rostla, problémy souběžně narůstaly. Například se objevil výrazný nesoulad mezi vývojem mezd a produktivity práce, ostatně celkově růst produktivity práce postupně zpomaloval, zvláště od roku 2019. Automobilový průmysl v podstatě narazil na svůj produkční strop, výrazně se zpomalila konvergence k průměru EU, zvláště v porovnání s Polskem, míra investic začala zaostávat, počet registrací patentů a řešení s účinností pro ČR již od roku 2018 kolabuje (jinak to nazvat skutečně ani nejde) a tak dále. Bylo by možné jmenovat snad desítky jednotlivých příznaků krize, u většiny bychom našli počátek zhoršování již roky před pandemií.

Tyto zvětšující se potíže a nerovnováhy byly ovšem překryty pandemickou situací a následně energetickou krizí. To ale nebylo jejich řešení, pouze překrytí intenzivnějším problémem. Kdo by si to chtěl nastudovat pečlivěji, velmi zajímavě to popisuje poslední analýza Zpráva o měnové politice – léto 2024 České národní banky v části Zpomalení růstu dlouhodobého potenciálu české ekonomiky (ZDE). Člověka potěší, když může odkázat sám na sebe, takže pro skutečné zájemce tu mám na toto téma také jeden můj text vydaný v časopise Politická ekonomie (ZDE).

Co z toho všeho plyne?

I když započneme v rozumné době strukturální reformy české ekonomiky, pro blízké roky nás tato situace diskvalifikuje z úvah o euru, neboť nestabilita české ekonomiky bude příliš velká a rizika neúměrná tomu, abychom mohli uvažovat o tak výrazném kroku. Pokud bych to měla vyjádřit skutečně pravdivě a férově, tak naše ekonomika nyní na přijetí eura nemá kondici, nemá potřebné svaly a nevidím cestu, jak by bez zásadních reforem dostatečnou stabilitu mohla v příštích několika málo letech získat.

To nic nemění na nutnosti pracovat velmi rychle na splnění maastrichtských kritérií. To však není vlastně nic jiného než rychlá alespoň základní stabilizace českého hospodářského prostředí. Samo plnění kritérií ale ještě nemusí znamenat skutečnou připravenost ekonomiky na to, aby se mohla poměřit s jinými tak razantním krokem, jako je přijetí eura. Splnění kritérií bude signálem takové základní stabilizace, což ale není to stejné, jako vyřešení strukturálních nerovnováh.

Druhá rovina onoho mého postoje k euru je strategická.

Zde nepochybuji o tom, že česká ekonomika si v nějakém výsledu přijetí eura reálně vynutí vlastními silami bez ohledu na převládající politické postoje. Objem fakturací v cizích měnách, tedy primárně v euru, vykazuje dosti dynamickou růstovou tendenci již nyní a nemá smysl pochybovat o tom, že tento trend bude pokračovat. Ekonomika bude přecházet na euro v budoucnu ještě rychleji, než se to děje teď. Měnové a kurzové nástroje centrální banky budou degradovat, ztrácet účinost. Reálně vzniknou uvnitř země dvě ekonomické zóny: korunová a eurová, přičemž ta druhá bude zvyšovat význam a pravděpodobně i dynamiku růstu.

Jestliže do doby, než se tlak stane neúnosným, neuskutečníme opravdu fundamentální reformy daňového systému, státní správy, samozřejmě penzijního systému, ale i zdravotnictví a dalších odvětví, přístupnosti podnikání a kvality podnikatelského prostředí (v čemž se dlouhodobě zhoršujeme), pak ten proces bude provázen vážnými otřesy a komplikacemi. Hospodářskými, společenskými i sociálními.