Můžeme mít mzdy jako v Německu?

Ano, technicky vzato ano. Za čtyři roky? Ne, pokud nenastane zázrak nebo se nezhroutí Německo. Ptejme se ale na daleko podstatnější otázku, než jestli je to proveditelné za pět, deset nebo dvacet let.

Ptejme se: Co pro to musíme udělat?

Signifikantní je, že jakkoliv výrok premiéra Fialy vzbudil velké pozdvižení, v oněch mnohých reakcích tak jednoduchou otázku nikdo nepoložil.

Co přesně Petr Fiala v onom památném vystoupení řekl: „Já potřebuji osm let a budeme mít platy jako v Německu a budeme mít univerzity ve špičce a špičkové firmy. A už nebudeme žádná montovna.“

Z těch osmi let jsou nyní tři vyčerpány a při volbách 2025 budou vyčerpány čtyři. V dalších čtyřech letech není bez něčeho mimořádného možné dohnat platovou úroveň Německa, protože naprosto nemáme možnost tak výrazně zvýšit vytvářenou přidanou hodnotu, tedy produktivitu práce. Nejde totiž ani tak o růst mezd jako takový.

Představme si to na příkladu, který není sice přesný, ale jistě je ilustrativní a když nic jiného, dal by se dokonce uskutečnit. Čistě teoreticky totiž může zítra zasednout vláda a zvýšit minimální mzdu na německou úroveň, což je 12,41 eura na hodinu čili při velmi „halabala“ přepočtu něco kolem 54 tisíc korun za měsíc (hrubého, odlišné zdanění necháme nyní stranou). Minimální mzdy nad sebou tlačí nahoru zbytek systému, takže v nějaké míře by se to odrazilo až do platové špičky (i když tam jen symbolicky).

Byl by to zajímavý restrukturalizační experiment. Nejprve by se zhroutil státní rozpočet, protože stát samozřejmě musí minimální mzdu dodržovat také. Souběžně by nastal takový malý hospodářský Armageddon. Ironií osudu je, že přeživší, kterých by bylo podstatně více, než si tak na první dobrou pomyslíme, by byli nuceni k mimořádnému zefektivnění svých činností a podnikatelských aktivit. Celá odvětví (jejichž ziskovost je postavená na nízké mzdové úrovni) by ale během nedlouhé chvíle zkrachovala.

Nastala by také značná nezaměstnanost a dlouhá řada dalších skutečně mimořádně nepříjemných dopadů (k nimž by v neposlední řadě patřil růst cen).

Mzdy lze totiž vyplácet jenom z něčeho reálně existujícího, tedy z příjmů, v důsledku ze zisku. Ten vzniká přidanou hodnotou čili tím, co si je podnikatel schopen díky svému postavení na trhu přidat nad své náklady k cenám, za které prodá zboží nebo službu. Jednoduše řečeno by tedy německé mzdy (počínaje těmi minimálními) byl schopen platit zaměstnancům ten, kdo dosahuje německé úrovně přidané hodnoty. A také dělení přidané hodnoty by probíhalo „na německý způsob“, nikoliv jako dosud.

Co kdybychom to ale zkusili dosáhnout bez takového brutálního administrativního zásahu, jako by bylo zvýšení minimální mzdy na několikanásobek. Kdybychom to zkusili nějak realističtěji?

Pak je to ale běh na dlouhou trať, který znamená skoro nekonečný seznam nutných reforem. Je to trochu jako ten výčet o stavbě chalupy ve filmu Na samotě u lesa. To máte: školství (docela od podlahy až po střechu), zdravotnictví, trh práce, hodně jiný daňový systém, další reforma penzí, reforma dotačního systému (= zrušení), finanční trhy, kompletně státní správa, územněsprávní reforma, reforma účetnictví a celkově podnikatelského prostředí, soudní reforma s reformou státního zastupitelství a tak dále, a tak dále.

Já tím nechci říct, že by v žádné té oblasti nebylo za poslední roky něco vykonáno. Samozřejmě bylo. Ale všechno tak po našem, na půl plynu, jen máloco bylo skutečně dotaženo. Tedy „na český způsob“ pokud možno skoro bezbolestně a s udržovaným sociálním teplíčkem.

Kdyby ty reformy měly proběhnout způsobem, který by skutečně vedl k podpoře rychlého hospodářského růstu, tak by také bolely. Ne tak najednou a brutálně, jako „nařízení restrukturalizace skrze minimální mzdu“, ale pořád způsobem, na který česká veřejnost není zvyklá a který není ochotná přijmout.

A jen na okraj. Skutečně velkolepý experiment na trochu podobné téma razantních reforem probíhá od loňského prosince v Argentině. Bolí, hodně bolí. A jakkoliv je tempo prezidenta Javiera Mileie skutečně ďábelské a výchozí postavení argentinské životní úrovně hluboko pod naší, ani tak není možné očekávat, že by v příštích čtyřech letech mohly reálné příjmy v zemi vzrůst na dvojnásobek. Již nyní se však zdá, že nastane dynamický ekonomický růst.