Mnozí chtějí být Singapur. Ale vědí, co to znamená?

Před pár dny prošla médii zpráva, že singapurský premiér dostane přidáno. Jeho nový plat bude v přepočtu téměř 60 milionů korun ročně. Prošla jsem si diskuse v několika médiích na toto téma. Bylo to velmi zábavné.

Jedna poznámka úplně na začátek. Singapur je objektivně jednou z ekonomicky nejúspěšnější zemí na světě. O tom, jak toho bylo dosaženo, by se dala napsat čtivá kniha, jenže ono jich už napsáno několik bylo, takže to by bylo nošení dříví do lesa či v tomto případně příhodněji sov do Athén.

Stejně, jako bylo hodně papíru popsáno o tom, nakolik je tamní demokracie ještě demokracie. Což zpochybňují především kuřáci, milovníci žvýkaček a nesporně i aut.

Avšak k věci.

V těch diskusích bylo několik motivů, které stojí za pozornost. Jeden z nich je představa Singapuru jako daňového ráje, kde pomalu nikdo za nic státu neplatí. Někdy se to jeví jako až nábožná vize, jako jakési naplnění libertariánství (nikoliv toho levicového z 19. století, ale toho pravicového „amerického“ z dvacátého a z našeho století). S tím se pojí až extatické nadšení ze Singapuru jako bašty pravicového vidění světa. Zjevně jsou podobné pohledy v české společnosti běžné, tak by stálo za to se nad nimi chvíli zastavit a uvést si to trochu na pravou míru.

Singapur je všechno možné, ale skutečně to není v žádném z racionálních pohledů daňový ráj.

Tak namátkou.

V podstatě všechny příjmové daně jsou progresivní.

Pro malé firmy, začínající firmy či start-uoy platí tolik daňových snížení a odpočtů, že se skutečně sazbou (17 procent, takže nízkou, ale nikoliv výjimečně nízkou), nemusí vzrušovat. Platí podstatně méně. Ani velké a zaběhnuté společnosti se na 17 procent díky slevám a bonusům nedostanou, ale ty se tomu tak či onak blíží. Nicméně reálně v zemi existuje daňová progrese od nuly přes velmi obvyklých zhruba deset až po těch teoretických 17 procent.

Fyzické osoby jsou zdaněny progresivně a sazba pro lidi s nadprůměrnými příjmy se u části těch příjmů dostává až na 24 procent (což je trochu více než horní sazba v ČR).

A teď třešničky na dortu z ranku zdanění majetku.

Chcete si koupit auto? To je velký luxus. Ale skutečně hodně velký. Musíte si pořídit COE.

Co je COE? Podivuhodný konstrukt, který bychom mohli nazvat právem jezdit. Bez COE nemůžete mít auto ani motorku. Tečka. Počet aut je omezen. Už dlouhé roky je jich celkem v zemi asi jeden milion včetně vládních vozů, sanitek, autobusů a všeho dalšího. COE se kupuje v dražbách dvakrát ročně, přičemž se draží jen tolik COE, kolik jich v předchozím období zaniklo. Jsou na deset let, kdo po jejich uplynutí nechce COE obnovit za cenu průměru posledních aukcí, ten o právo jezdit přijde. A COE tedy může do aukce.

Poslední ceny? Moje vnoučata by řekla „Hustýýý“. V přepočtu přes dva miliony korun. Ne, v tom není cena toho auta. To je jen desetileté právo s tím autem jezdit. A to bez pojištění, poplatku za registraci a dalších vychytaných doplatků.

Jak funguje v takovém prostředí trh s auty? „Hustěěěě!“. Běžný vůz stojí v kurzovém přepočtu zhruba pětinásobek toho, co u nás.

Jistě, když máte městský stát, ve kterém žije nějakých šest a něco milionu lidí na rozloze zhruba 1,5násobku Prahy, jsou auta trochu problém. Ale skutečně bych chtěla vidět, jak by se naši obdivovatelé Singapuru s touhle celkem ostrou metodou regulace sžili.

Druhá třešnička.

Daň z nemovitostí. Většina lidí ji nijak silně nepocítí, skoro ji neplatí. Bydlí totiž v celku levných státem vlastněných bytech (financovaných ovšem ze sociální pojištění, viz dále). Což je dáno tím, že ty byty osobně používají, jsou zároveň občané nebo daňoví rezidenti s příslušnými právy, a byty jsou stavěny tak, že díky velikosti obytné plochy a nastavení nájmu je daň velmi nízká či rovnou nulová. Nemovitostní daň se totiž odvádí procentuální sazbou z celoročního nájmu, který je obvyklý v dané lokalitě a v daném bytovém standardu. Výše procentuální sazby je od nuly až do třiceti procent a pro cizince až 60 procent toho ročního nájmu). Když majitel nemovitost obývá osobně, je sazba nižší, když ji pronajímá, je vyšší. Takže lidé skutečně bohatí, kteří to chtějí dát najevo opravdu honosným bydlením, to státu dávají najevo také mohutným placením. Představte si, že byste z vily v Praze, kterou by bylo možné pronajímat třeba za 1,8 milionu korun ročně, platili daň 600 tisíc. A zbytek danili jako příjem povětšinou 24 procenty.

Jak by se s tím porovnalo klasické tvrzení, že „daň z nemovitosti je komunistická, protože přece nelze zdaňovat již jednou zdaněné“. A to ponechávám stranou, že do toho zmíněného státního bytového systému přispívají (povinně) zaměstnanci a zaměstnavatelé v rámci tamního ekvivalentu sociálního pojištění.

Asi není divu, že investiční (bytová) nemovitost v Singapuru je trochu protimluv. Takže všichni směřují peníze do kanceláří nebo realitních fondů. To je však už jiná písnička.

Která souvisí s daní z kapitálových výnosů. Ta je v Singapuru skutečně nejnižší, jaká vůbec být může, tedy nulová. Jenže než začne libertarián jásat, je třeba zvednout varovný prst. Určitě nelze doporučit ty obchody dělat nějak průběžně a častěji. Pak totiž přijde daňový úřad a překvalifikuje takové hraní si s akciemi nebo jinými aktivy z investování na podnikání. A hop! Nabízí se řada sazeb až po těch 24 procent.

Zpět k tématu. Připadá mi opravdu docela zábavné, když lidé, kteří sami sebe považují za ekonomické pravičáky, při zmínce o Singapuru stěží zatlačují slzu a vytahují tvrzení o naprosto jednoznačném pozitivním výsledku nízkých daní.

Je to omyl. Singapur má sice nesporně nižší složenou daňovou kvótu, než je běžné v Evropě (včetně s ničím neporovnatelných plateb jako COE a podobnými je to zhruba 19 procent proti 30 procentům v České republice), ale ráj těch nejnižších daní to skutečně není. A z řady důvodů by libertarián při detailnějším poznání tamního systému zešedivěl. Což nic nemění na tom, že onen systém je neuvěřitelně efektivní a mimořádně úspěšný.

Popravdě ale také nepřenositelný mimo malý městský stát, jenže to už by bylo na jiný text.