Lekce evropské samostatnosti

Je to tradiční fráze z učebnic managementu a z řady příruček typu „jak být úspěšný“. Otřepaná fráze. Jenže otřepané fráze bývají nezřídka vcelku pravdivé. To platí i o „každá krize může být také příležitost“.

Samozřejmě je trochu nebezpečné to říkat někomu, na koho dopadá rána za ránou a má sotva čas se alespoň trochu vzpamatovat. Chlácholivé „berte to jako příležitost“ opravdu nemusí fungovat. A tak Evropané, kteří od začátku kovidu schytávají samé nepříliš pěkné věci a zprávy, nechtějí zrovna slyšet, že to celé je vlastně „docela dobrá příležitost“.

Přitom je.

Nejprve ale chci zdůraznit, že není tak zle, jak si myslíme.

V Evropě prožíváme, nebo je nám vnucován, pocit jakési hluboké, fatální krize. Krize, po které Evropa bude naprosto jiná, která Evropu zcela změní a přetvoří do naprosté bezvýznamnosti ve světě, kde rozdávají karty schopnější.

Jakkoliv v detailech mají ty vize určitý základ v realitě, to nelze popřít, jako celek jde o velkou a hodně nafouknutou bublinu.

Dokonce jsem přesvědčena, že celkovou lživost toho je schopen nahlédnout naprosto každý. Jen nám v tom brání naléhavost posledních pěti let, palčivě pociťovaná eroze světa, ve kterém byla Evropa z historických i jiných důvodů ve výhodném postavení, a taková sebedrásající zajímavost představy, že se kolem všechno bortí.

Fakt, že události jsou od onoho prokletého roku 2020 spíše negativní, je nesporný. Jenže ve skutečnosti se nic dramatického, co by se nedalo zvládnout (a přeměnit v příležitost), neděje.

Ale vezmu to trochu popořádku a systematicky, aby sdělení nezapadlo v postmoderním hromadění slov.

Tedy nejprve se podívejme, jak na tom Evropa aktuálně je. Budu mluvit v podstatě o kontinentu, neomezujme se na Unii. V dané souvislosti je to navíc vedlejší, zbytek Evropy je s Unií stejně naprosto pevně provázán.

Tož za prvé je Evropa v podstatě nejbohatší kontinent. Je to trochu nadsázka, protože spekulovat o bohatství je ošemetné, natož pak na celých kontinentech. Jako „tvrdé měřítko“ máme k dispozici především HDP na hlavu, ale jde o ukazatel, který o tom, co si opravdu mohou dovolit obyvatelé kontinentu a jakou mají životní úroveň, vypovídá jen částečně či vzdáleně.

Nicméně pokud bychom vzali čistě HDP na hlavu, tak USA sice prohrají drtivě s několika málo státy Evropy (mimo jiné Lichtenštejnsko, Lucembursko, Norsko, Švédsko či Švýcarsko), ale průměr nechají celkem daleko za sebou. Na okraj – Dánsko včetně Grónska má v podstatě stejné HDP na obyvatele jako USA.

Když si ale vezmeme žebříčky nejlepších zemí k životu, které propojují skutečné příjmy, bezpečnost, dostupnost zdravotnictví a školství a pár dalších celkem podstatných parametrů, tak Evropa si (s nadsázkou) strčí USA do kapsy. Z prvních dvaceti zemí je třináct evropských (včetně toho Dánska i s Grónskem) a USA bývají až ve třetí desítce. Je to paradox. Kdybychom si HDP na hlavu a podobné žebříčky (které ale tehdy byly v plenkách a nedělaly se zdaleka tak sofistikovaně jako nyní) vzali někde z konce šedesátých let minulého století, tak USA budou porážet všechny evropské země (možná s výjimkou Lichtenštejnska a Švýcarska), a to v tvrdých datech i v „měkčích“ srovnáních.

Od té doby šla Evropa oproti USA „nahoru“.

V tom případě je ale trochu záhada, kde se nám vzala představa té hluboké evropské krize? Spojené státy rostly a bohatly, Evropa také rostla a bohatla. Spojené státy rostly s velkými výkyvy, bohatly více selektivně, Evropa rostla pomaleji, ale soustavněji, bohatla daleko více plošně. Evropská občanská většina má z růstu větší užitek, přesto je přesvědčena, že to všechno je málo a že kontinent zažívá úpadek.

Z jiného pohledu. Nesporně proti posledním třiceti letům Číny je celá evropsko-americká oblast z hlediska meziročních růstů produktu trabant proti ferrari. Úplně to slyším: „Podívejte na Čínu, to je růst!“ Ale popravdě – Čína může stavět rychlovlaky na běžícím pásu a nad tunely ještě vztyčovat duplicitní mosty (reálný příběh), pořád je HDP na hlavu v Česku zhruba dvojnásobek toho stejného v Číně. A ve Spojených státech skoro čtyřnásobek.

Často je slyšet argument, a ona to je v mnoha ohledech pravda, že Evropa technologicky zaostává za Spojenými státy i Čínou. Pro srovnání se používá dosti často počet registrovaných patentů a vynálezů v jednotlivých kontinentech či zemích. Mám o tom měřítku jisté pochybnosti (neřeší skutečný ekonomický užitek patentů), ale trend nesporně ukazuje správně. Bohužel je to s tím určitým zaostáváním pravda. Evropský výzkum je byrokratizovaný, málo spojený se soukromým kapitálem, ale závislý na státních a evropských grantech. To pak platí i o vysokém školství. To jsou, bohužel, fakta.

Pro příklad: Efektivita Evropské kosmické agentury není ve srovnání s konkurencí jiných státních agentur dostatečná, ve srovnání se soukromými firmami je to ještě horší. Přesto některé projekty, mimochodem mnohdy s nemalou českou stopou, dosáhly naprosto špičkových a ojedinělých úspěchů. Hovořit o zaostávání je fér, hovořit o úpadku je naprostý nesmysl.

Na okraj: Je to i otázka peněz a priorit. Kdyby Evropská unie přestala masivně a neskutečně draze dotovat zemědělský sektor na celém kontinentu (z národních i unijních peněz) a kdyby tyto desítky miliard eur ročně směřovaly do vědy, výzkumu a do vesmírného průmyslu, tak budeme na špičce světového pelotonu. Jen v České republice by přesměrování dotací (evropských i národních) z agrárního sektoru do vědy znamenalo posílení vývoje a výzkumu o zhruba 50 miliard korun ročně, tedy o dvě miliardy eur. Věda by měla rázem více než dvojnásobek prostředků.

Prioritou Evropy však (zatím) je zachovat alespoň relativně funkční, obydlený a bohatý venkov produkující tolik, aby se dalo hovořit o potravinové samostatnosti. Výsledkem je nadprodukce, ale to je dané neuvěřitelnou efektivitou evropského zemědělství. Výsledkem jsou také poněkud dražší potraviny, než jaké by umožňoval volný obchod a cly nezatížený dovoz ze zámoří či z jiných zemí.

Otázkou je, zda není čas přinést tyto ohledy na oltář rychlejšího vývoje. Nejde zdaleka jenom o zemědělství a venkov, to se týká i sociálního přístupu k životu, sociálního a zdravotního zabezpečení a mnoha dalších oblastí. Třeba regulací vývoje AI, biotechnologií i dalších odvětví. A jistě, také některých ekologických ohledů. Přičemž obvyklá otázka spalování uhlí k tomu sice patří, ale zrovna ta je skoro bezvýznamná. Spalování uhlí je výhledově (ne za rok, ale za třeba dvacet let) úplný ekonomický nesmysl a levnější energii to dlouhodobě nezajistí. Aby to fungovalo, muselo by jít o naprosto masivní návrat zpět včetně návratu ke kyselým dešťům ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Někteří lidé tvrdí, že vinu za zaostávání Evropy nese „bruselská byrokracie“. Jenže ta zhmotňuje jen to, co chtějí členské státy a jejich obyvatelstvo. A ta objednávka zní „smrádek, ale teploučko“. Evropané sní o tom, že budou na špičce ve všem. Jenže kdo chce být vepředu, musí také umět něco obětovat. Ve skutečnosti však Evropané nic obětovat nechtějí, především se nechtějí vzdát svých jistot. Místo toho raději upadají do depresivních stavů nad tím, v jaké strašné krizi je jejich zlenivělý kontinent.

Přesto je Evropa schopna, když spojí své ekonomické síly, konkurovat jak Americe, tak i Číně. Má na to potřebné bohatství, má na to lidské zdroje. Zatím nemá odhodlání. To si může vynutit realita.

Je třeba si vzít správné poučení z krizí a přetavit je v rozhodnutí.

Kovid: Není možné být ve strategických dodávkách závislý čistě na zahraničí a na logistických trasách. Jedna pořádná pandemie a celé sektory se ocitnou bez subdodávek. Zvláště to platí pro strategická odvětví a farmaceutický průmysl.

Energetická krize. Není možné být závislý na jednom dodavateli energií. To vede k vydíratelnosti cenové i politické. Obnovitelné zdroje nejsou ani tak důležité kvůli klimatu jako kvůli strategické nezávislosti.

Válka na Ukrajině: Vlastní obranný průmysl a efektivní odstrašení agresora jsou klíčovými směry rozvoje.

Americká administrativa: Spojenectví mohou být jen dočasná. Evropa se musí zbavit závislosti na amerických zbraňových i informačních a komunikačních systémech stejně, jako se zbavila závislosti na ruském plynu.

Na náš kontinent dopadly tvrdé lekce samostatnosti. Malověrní kvůli tomu mluví o strašlivé krizi, jiní přicházejí s nápadem rozpadnout se znovu na jednotlivé státy a jet každý za své, další navrhují různorodé a někdy protichůdné reformy. A mezitím Evropa dělá vcelku důležité kroky. Třeba uzavřela obchodní dohodu s Indií či s MERCOSUR. Za povšimnutí stojí, jak proti nim otevřeně i zákulisně bojují kontinentální lobby závislé na dotačních penězích, jak se nelíbí Spojeným státům ani Rusku. Což je zvláště zajímavé. Protože když podle katastrofistů Evropa nikoho nezajímá a není důležitá, proč je americká administrativa tak rozčílená z toho, že vznikají obchodní dohody, které se USA vůbec netýkají?

Když se nyní hodně hovoří o změně světového řádu, což je poněkud nadnesené, ale o tom asi jindy, tak tou nejvýraznější změnou je, že skončila doba, kdy se bylo možné na něco spoléhat. Zvláště na spojence.

Co si z toho vzít za hlavní poučení?

Vlastně zcela jednoduché. Rusko, Čína i Amerika, chtějí Evropu rozparcelovanou na desítky co nejmenších a nepříliš spolupracujících států, protože takové se dají snadno ovládat a nevzroste z nich žádná vážná konkurence. Z hlediska udržení a posílení ekonomické moci našeho kontinentu je potřeba jít opačně a naprosto tvrdě prohloubit ekonomickou integraci Unie i spolupracujících zemí. Je třeba dále odstraňovat obchodní bariéry, otevírat ještě více i finanční či pracovní trhy, využívat v jednáních s jinými státy a sdruženími to, že skutečná Evropa má bez Ruska a pár dalších zemí půl miliardy obyvatel, kteří patří z globálního pohledu k té jedné miliardě lidí s nejvyšší životní úrovní na naší planetě. Pokud je někde skutečně koncentrovaná kupní síla, je to v Evropě.

Jistý politik nyní často mluví o tom, kdo má v ruce karty a kdo žádné karty nemá. Evropa, i když v potížích, má velmi dobrých karet plnou ruku. Jen se nebát je zahrát.