Konec jedné šílenosti

Dejme tomu asi tak třicet let porovnáváme poctivě počty nezaměstnaných s počty volných pracovních míst. Už roky (třeba 29 let a 11 měsíců) víme, že tam něco nehraje. Nová statistika MPSV o nezaměstnanosti za leden ukázala, co.

Z hlediska počtu volných pracovních míst neplatilo skoro nic. Kdo se daty chce probrat osobně, najde je ZDE.

V prosinci 2024 bylo evidováno 246 573 volných pracovních míst. A to vůči 306 478 uchazečům o práci. Což vypadá jako pěkný poměr a popravdě to (při dostatečném zjednodušení typu „diskuse na Facebooku) svádí k představě, že celý problém s nezaměstnaností v podstatě neexistuje.

V lednu 2025 máme najednou v nabídce míst jen 83 323 položek. A to proti 320 516 lidem bez práce. Což už tedy opravdu nevypadá tak pěkně a zaobaleně, jako ta prosincová čísla. Nastala v mezidobí nějaká zásadní krize? Došlo k něčemu nevídanému, ke zhroucení hospodářství? Zkrachovaly snad stovky podniků až do poslední chvíle lačnících po nových zaměstnancích?

Kdepak. Stačilo „změnit pravidla“ a vyeliminovat ze statistik místa, která dávno neexistovala, byla obsazená nebo jejich potřeba mnohdy už před lety pominula. Prostě udělat v těch statistikách trochu pořádek.

Jeden by řekl, že jde o banalitu. Což by byla pravda, pokud by se dlouhé a dlouhé roky, a skutečně se bavíme o desítkách let, česká politika a společnost tak trochu neřídily i tou zcela absurdní statistikou o počtu volných míst. Tím nechci říct, že by snad byla opravdu přijímána zásadní rozhodnutí na základě takto nereálných čísel. On v podstatě vždycky někdo přišel a řekl: „Neblázněte, na tom se nedá ve skutečnosti stavět. To jsou hausnumera.“ Ale veřejnost byla soustavně zásobována představou, že v zemi je obrovské množství postů, které nikdo nechce, tedy že je zde množství práce, kterou nehodlá nikdo dělat. Prostě tím bylo ovlivňováno veřejné mínění. Se všemi důsledky, jaké podobné vychýlení obecných představ mimo oblast reality mívá. I proto lze na sociálních sítích lehce narazit na prohlášení o nezaměstnaných jako o nemakačenkách, protože přece volných míst je všude hromada.

Nu, poučení z toho plyne jednoznačné: Veřejné mínění se občas řídí i do značné míry nesmysly.

Na druhou stranu zase nejde ten obraz země alespoň relativně plné možností pracovat odmítnout úplně. Jakkoliv totiž reálnější statistika přináší velkou změnu, ve skutečnosti pořád platí, že co se nezaměstnanosti týká, je naše ekonomika skoro globálním (pozitivním) exotem. Jen je teď daleko více vidět, co si skoro nikdo nechce připustit. Totiž jak špatně na tom je český trh práce, jak je rigidní, nepružný a nefunkční.

Abychom propříště nepodléhali falešným znamením, je třeba se zeptat: Takže nyní můžeme s klidným svědomím pracovat s poměrem 320 ku 83 jako s poměrem lidi bez práce ku volným místům? A kdybychom vzali strukturu (především vzdělanostní) oné poptávky po zhruba 83 000 zaměstnancích, tak na ni můžeme vsadit?

Kéž by byl svět tak jednoduchý. Volných míst je pravděpodobně více, než kolik jich mají ve své evidenci Úřady práce. Technicky vzato neexistuje povinnost zaměstnavatele hlásit volná místa, pokud nehodlá pro jejich obsazení využít podnik služeb ÚP, nikdo ho k tomu nemůže (naštěstí) nutit. Čili ten poměr je jistě o něco lepší, než těch 320 ku 83, těžko ale spekulovat o kolik. Stejně tak struktura bude ve skutečnosti trochu odlišná a poptávka po vysokoškolácích bude o něco vyšší, než ukazují oficiální čísla.

Což nás dovádí k tomu opravdu důležitému. Co bylo těch třicet let bráno vážně a co vlastně nikdo nezpochybňoval? Struktura oněch „volných míst“. Leccos se podle ní opravdu řídilo. Byla například brána zcela vážně při diskusích a v jistém smyslu i při plánování budoucnosti školství. A při dalších okolnostech.

Pochopitelně není vyloučeno, že přes absurditu celkových čísel vlastně nedávala ona struktura nějak zásadně chybné signály (alespoň za ta volná místa, která zaměstnavatelé svěřili úřadům práce). Ale pokud často slyšíme z různých míst tvrzení, že například naše školství by nemělo rozvíjet obecné, ale raději odborné školství, je to problematické z řady důvodů, ale mimo jiné i kvůli nejistotě o skutečné struktuře poptávky na trhu práce. Neboť, a to je potřeba si přiznat a pracovat s tou vědomostí, my ve skutečnosti onu poptávku příliš neznáme.

A to teď ponechávám stranou prostý fakt, že je dost problematické plánovat budoucí školství podle minulé struktury poptávky po vzdělání (i kdybychom ji znali přesně). Důsledně vzato je takový postup jenom a pouze zafixováním minulosti, recyklováním dvacátého století do století jedenadvacátého. Ale to by bylo téma na jinou úvahu.

Každopádně změna ve vykazování volných pracovních míst je drobný pozitivní krok. Je to malinké posunutí k normálnosti a k tomu, že signály a data lze brát vážně, pracovat s nimi a neohlížet se stále okolo, kdy je za rohem ukrytý a zamaskovaný nějaký problém či zpochybnění. Což nic nemění na tom, že bychom potřebovali skutečně hloubkovou sondu do tajů českého trhu práce. Protože ve skutečnosti o něm víme podstatně méně, než by bylo potřeba. Bez takové sondy nelze uskutečnit jeho důslednou reformu.