Podobné srovnávání může působit lehce demagogicky, protože zakrývá minimálně tři podstatné věci. Za prvé je zřejmé, že s růstem příjmových rozdílů se stává ukazatel průměrné mzdy číslem stále více virtuálním. Je k ničemu počítat průměr z platu špičkového manažera ve velké firmě a skupiny řadových zaměstnanců, kteří pro firmu pracují za minimální mzdu.
I když všichni patří do kategorie námezdních, nejenže si vydělají na hodně odlišný počet litrů, navíc si jen ti první mohou dovolit je natankovat do luxusních limuzín.
Druhý faktor, který podobným srovnáváním ubírá na smyslu, je změna struktury výdajů domácností. Klesl sice v průměru podíl toho, co vydáváme na potraviny, tím výrazněji však stouply výdaje za bydlení, za energii, za vodu a mnohdy astronomicky za léky.
V tomto světle je dokonale nepoužitelný i údaj, že průměrný starobní důchod se za poslední čtvrt století zvýšil v reálné hodnotě o x procent. Na kolik litrů zbude seniorovi poté, co zaplatí nájem, inkaso a pořídí si aspoň ty nejnutnější léky?
No a za třetí vystihují údaje o rostoucích počtech litrů jen malou část toho, co se děje s vytvářeným bohatstvím.
Abychom však měli úplnou informaci o tom, jak si vlastně stojíme, potřebovali bychom, obrazně řečeno, vědět, kolikanásobně vzrostlo za tu dobu bohatství majitelů firem vyrábějících benzín.
Čím nesouměřitelnější bude růst jejich profitu proti vývoji mezd a důchodů, tím větší bude riziko, že se to námezdním přestane líbit.
